„Don’t look back, you are not going that way.“
„Neohlížej se, tou cestou přece nejdeš.“

Tahle slova jsme si přečetli na stěně kavárny, kde jsme si dávali jedny z posledních káviček ve Wanaka, když jsme se loučili s Kubovým kolegou a kamarádem Pukarem. A asi na nás hodně zapůsobila, protože jsme si je během minulých 5 dnů ještě několikrát vybavili:

Čtvrtek dopoledne. S autem narvaným k prasknutí, smutní i natěšení zároveň vyrážíme směr Christchurch. Přespáváme u kamarádů, předáváme auto a v pátek ráno chceme přesednout do autobusu směr Picton. Posádka autobusu má ale jiné představy a nekompromisně oznamuje, že my jo, kola ne. Ještě nekompromisněji oznamujeme, že my jo a kola tež. Chvíli přešlapujeme na místě a hle, najednou to jde. Jedeme, hurá.

Queen Charlotte Crew, left to right: Jakub, Dasha, Megan, Ace and Tereza

To pravé dobrodružství ale začíná až o víkendu. Ráno se společně s Terkou, Megan a Aceem přesouváme lodí na začátek Queen Charlotte tracku. Věděli jsme, že trek nebude nic jednoduchého. A taky není. „Nekoukej zpátky, nezastavuj,“ opakuji si sama pro sebe, když se slzami na krajíčku tlačím 30kg težké kolo do strmého kopce. Mám hlad, jsem unavená a to, že Kuba před chvíli zahučel při sjezdu do křoví, mi na náladě taky nepřidává. Naše cesta ale vede dál dopředu. Po úmorném a pomalém kopci přichází snad ještě pomalejší sjezd a pak už se cestička konečně trochu narovnává a my si užíváme pohodovou jízdu a nádherné výhledy. V neděli večer jsme zpátky v Picton a loučíme se s Aceem, Megan a Terkou. Od teď je to na nás…

Ferry to Wellington

V pondělí ráno nikam nespěcháme, balíme věci a odpoledne se naloďujeme na trajekt. Po téměř třech letech opouštíme Jižní ostrov Nového Zélandu a ta zvláštní směs pocitů smutku i tešení se umocňuje.

Naštěstí, jakmile dorazíme do Wellington, na další přemýšlení není moc čas. Musíme šlápnout do pedálu, abychom se ještě za světla dostali do Lower Hutt, kde nás již čeká kamarád Ron s večeří.

Jakub and Ron on a wee bike ride

Nekoukáme zpátky. Po odpočikovějším dni ve Wellington vyrážíme ve středu dál. Ron se ptá, jestli se na následující dva dny může přidat. Bereme ho všemi deseti. I přesto, že nemá žádné zkušenosti s bikepackingem, improvizovaně nabalí kolo a vyrážíme na Rimutaka Rail Trail…

2 thoughts on “Neohlížej se, tou cestou přece nejdeš”

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: