Po dvou nocích strávených v National Park Village, kdy jsme relaxovali, sušili věci a doháněli resty s nahráváním videí a fotek, se vydáváme dále na sever. První část našeho putování k vyhlášenému Timber Trailu vede přes Fisher’s Track do města Taumarunui.

Sjezd na Fisher’s Track

Poprvé jsme opravdu rádi za směr, kterým jedeme. National Park je na náhorním platu a Taumarunui by mělo ležet někde níže. Tedy jsme předpokládali, že první den naší cesty k Timber Trailu budeme klesat. A taky, že jsme klesali! Dvacet kilometrů sjezdu nenáročným terénem obtížnosti číslo dva. Nic lepšího nás nemohlo potkat a celý sjezd jsme si náležitě užili! Včetně jednoho pádu. Naneštěstí bylo po vydatných deštích, a na některých částech Fisher’s Tracku byly docela velké louže. Při přejíždění jedné znich se Daška zasekla, ztratila balanc a shodou okolností jsem byl hned vedle ní. Padáme oba. Daška má boty plné bahna a vody, já se tak tak udržel ve srázu pod trekem. Vše se obešlo bez zranění a poškození kol. Po zbytek sjezdu se směji tomu, co se stalo. Na pády to je 1:2 pro mě.

Flashpackers

Po příjezdu do Taumarunui jsme si rychle projeli město, nakoupili něco k večeři a jeli se ubytovat do čtyři kilometry vzdáleného kempu. Následující den byl věnován nákupům. Při hledání obchodu s náhradními díly na kola jsem byl odkázán na prodejce motocyklů a čtyřkolek Honda, který objevil díru na trhu a začal prodávat kola, cyklodoplňky a náhradní díly. Koupili jsme nový řetěz na mé kolo, Dašce nový tachometr a nové mazání na řetěz. Zatímco jsem měnil před obchodem svůj řetěz, Daška šla nakoupit zásoby jídla na dalších dva a půl dne. Řetěz byl vyměněn, Daščin tachometr taktéž. Po poledni jsme vyrazili směr Ongarue, kde jsme přespali ve Flashpackers Lodge.

Camp no. 10

Byl čtvrtek 2/11 a před desátou ránou jsme se rozloučili s Remim, který provozuje Flashpackers. Vyrazili jsme projet Timber Trail, 87km dlouhý track z poloviny vedoucí po staré železnici, která sloužila k dopravě dřeva z místních lesů. Ráno ubíhalo svižně a my si užili klikatící se cestičku borovicovým lesem a mírné stoupání vhodné pro železniční trať. Při obědě nás dohání mladý Angličan Gary, který jede celou Tour Aotearoa v našem směru. Jeho kolo mělo pouze sedlovku, handle bar roll a dva držáky na láhve s pitím. Oproti němu jsme se cítili opravdu těžce. Prohodili jsme spolu pár slov a po svačině jsme se rozloučili. Gary jel svým tempem a my zase svým.

Houpací most

Během odpolední části našeho prvního dne na TT jsme byli unešěni zelenými tunely, které tyvořil les po tom, co byla železnice uzavřena, a taky z toho, jak si příroda bere zpět, to co si lidé dříve vzali. Později toho odpoledne ale na mne přišla únava. Bylo to vůbec poprvé, co jsem se cítil, takhle slabě. Něco jsem snědl, pustil si nějakou hudbu a šlapal dále. Nic jiného mi stejně nezbývalo. Po půl hodině jsem se opět probral a jelo se mi veseleji. Nakonec jsme se ocitli na nejvyšším bodě toho dne a nezbývalo nic jiného než si užít sjezd ke třetímu největšímu visutému mostu na Novém Zélandu a pak dále sjezd krásným single trailem, téměř až do kempu. V kempu Piropiro jsme se opět potkali s Garym, se kterým jsme prohloubili naše přátelství v rozhovorech o jídle, kolech a běhání. Po večeři, čaji a sladké tečce jsme ulehli do spacáků a šli spát.

Tisící kilometr

Druhý den na Timber Trailu nás probudil déšť, který po čase ustanul. Rychle jsme uvařili snídani, pojedli a sbalili se. Gary si s teplou snídaní hlavu nedělal a tak vyrazil z kempu alespoň o hodinu dříve než my. Rozloučili jsme se s Garym a dále pokračovali v našem tempu. Druhý den zpočátku nebyl moc zajímavý, zejména protože z části vedl po šotolinové cestě. Když cesta začala ubíhat a stezka začala stoupat, začal jsem mít problémy s převody. V prudkých stoupáních mi začal řetěz prokluzovat. Zpočátku jsem to nechtěl řešit, ale když mi došla trpělivost a zhruba věděl čím to může být, chopil jsem se nářadí a sešteloval napínání řetězu s tím, že další den se na celou věc budu muset podívat znova a pořádně.

Daška v pralese

S přibývající výškou trail měnil svou podobu a my začali zapomínat na vzdálenost a čas. Celý les a okolí štěrkové cestičky tvořené z pískovce si dnes na sebe oblekli mlhový závoj, kterým nás okouzlili. Dvacátý šestý kilometr, nejvyšší bod trailu a zároveň zatím nejvyšší bod naší cesty (980 m. n. m.), dosahujeme po čtyřech hodinách šlapání. Moc jsme se na vrcholu nezdrželi, udělali fotku a vydali se vstříc čtrnáct kilometrů dlouhému sjezdu do kempu v Pureora. Po hodině a čtvrt jsme na konci trailu. Hurá! Brněly nám prokřehlé prsty a teplo nám taky moc nebylo.

Konec treku v Pureora

Po příjezdu do Pureora jsme ale byli docela zklamaní. Informační centrum, které by zde mělo stát neexistuje, chatky, kde jsme se chtěli ubytovat byly pouze na objednávku přes telefon nebo emailem, a když už bychom chtěli zavolat, neměli jsme jak, protože v místě, kde jsme byli nebyl žádný telefonní signál. Neměli jsme jinou možnost než v přestávkách mezi deštěm a mrholením postavit stan v přilehlém kempu, uvařit si večeři a užívat si komfortu našeho obydlí. Když jsem potřetí dofoukával svou karimatku, zjistil jsem, že jsem si ji ten den musel někde propíchnout. Díru jsem našel, lepení taky. Jal jsem se oprav. Operace se zdařila, karimatka do rána zůstala nafouklá.

Promočený

Další ráno se opět budíme do deště. Pod stanem máme bazén a ve stanu něco málo mokrých věcí. Švy tropika na některých místech protekly, ale na tom co se dělo venku jsme byli pořád v suchu. Když si déšť zrovna dával kouřovou, tak jsem vyběhl ven, abych uvařil vodu na snídani, čas na dodělání čaje mi už bohužel nezbyl. Když déšť polevil, vydal jsem se na inspekci nového řetězu a přehazovačky. Zjistil jsem, že řetěz byl ještě pořád dlouhý. Po jeho zkrácení o dalších jeden a půl dílku a rychlém přenastavení přehazovačky jsem byl mokrý jako myš a urgován Daškou, abych servis ukončil a začal se balit. Než jsme se sbalili a déšť se uklidnil bylo 11 hodin dopoledne. Jednohlasně jsme se s Daškou shodli na postupu cestou nejmenšího odporu, tedy na nejkratší a nejrychlejší cestě do Mangakino. Daščin vtip o tom, že se psi ještě budou prát o stín, jsem nebral moc vážně, ale pravda byla taková, že odpoledne bylo krásné. V Mangakino jsme sehnali ubytování, usušili náš stan a ostatní věci. Já si ještě doladil řazení a vše se nějak srovnalo. Další den jsme se rozhodli podniknout naši nejdelší jízdu.

At Waipapa Dam

Uskutečnili jsme přejezd z Mangakino do Matamata o délce 98km. Díky vzdálenosti se ale nejednalo o žádné trailové šílenství. Mangakino jsme opustili po asfaltové cestě a namísto Waikato River Trailu jsme projeli klidné a prašné cesty, které byly překvapivě zábavné. Různě se klikatící cesta a střídající se povrchy asfaltu a štěrku přidaly všemu na atraktivnosti, a tak jsme do oběda ujeli 50 kilometrů. Po obědě jsme přidali dalších čtyřicetosm. Prvních 11 kilometrů po obědě bylo zároveň posledních 11 kilometrů Waikato River Trailu, přece jenom jsme alespoň jeho část projeli.

Waikato River Trails

Dále naše cesta vedla zejména po cestách, což nás moc netěšilo. Byli jsme v místě, kudy proudily auta do měst Hamilton, Tauranga a Rotorua. Ať už to byly nákladní nebo osobní auta, zkrátka někteří řidiči nás absolutně ignorovali, a přestože jsme se snažili jet co nejvíce na kraji vozovky, i tak někteří byli schopni kolem nás projíždět možná tak půl metru daleko. Naši cestu jsme úspěšně zakončili v kempu Opal Hot Springs, kde jsme zůstali dvě noci.

2 thoughts on “Středozem”

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: