Rozhodli jsme se dát Laosu druhou šanci. Tušili jsme, že oproti Vietnamu jídlo bude pravděpodobně o kategorii níž, ceny vyšší a lidé se na nás přestanou tolik usmívat. Ale také jsme doufali v klidnější cesty a hlavně jsme se těšili na Bolaven plateau – ráj pro milovníky kávy a vodopádů.

A tak 28. ledna bezproblémově překračujeme hranice. Úbytek aut je znát okamžitě. Vlastně tu nejsou skoro žádná. A žádné troubení! Fičíme z kopce dolů a kolem nás jenom kopce a lesy. Po dlouhých 60 km od hranic se stmíváním konečně přijíždíme k první větší vesnici: několik bambusových nebo plechových chýší postavených kolem cesty. Dle mapy by tady měl být i penzion/guest house. Nechce se mi tomu moc věřit a pomalu počítám s verzí, že dneska budem spát kdovíkde. Projíždíme vesnicí, usmíváme se na místní, kteří moc nechápou, kde se tam bereme až konečně opravdu vidíme jedinou zděnou budovu a naše ubytování pro dnešní noc. Dáváme si nudlovou polévku na večeři a zjištujeme, že tady je ještě pořád více Vietnamců než Laošanů. Což znamená, že ráno bude ještě vietnamské kafe. S touhle myšlenkou se nám (druhou) první noc v Laosu usíná dobře.

Než se dostaneme na samotné Bolaven plateau, čekají nás další dva dny jízdy, které zakončujeme u prvních vodopádů Tad Hua Khon. Je zde i restaurace a možnost přespat ve stanech, což nadšeně vítáme. Naposledy jsme stanovali někdy před skoro dvěma měsíci! Dáváme si volný den, koupeme se pod vodopády a poprvé ochutnáváme kávu z místní produkce. Jak jsem naznačovala, náhorní plošina Bolaven plateau má specifické klima, které je vhodné pro pěstování kávy. Díky tomu a hlavně pro množství vodopádů v okolí je tato oblast hojně navštěvovaná batužkáři, kteří dělají tzv. loop – motorkářský okruh kolem celé plošiny. Večer tak trávíme s dalšími cestovateli a sdílíme naše zážitky. Kempování naštěstí není konec a i další den vybalujeme stan a stavíme ho na ještě hezčím místě, tentokrát už na samotném Bolaven plateau s výhledem na vodopád Tad Tayicseua. Samotné ubytování a restaurace nepatří k těm nejlepším ale co už. Za ten ranní pohled na vycházející slunce přímo ze spacáku to stálo.

Z Bolaven plateau pak míříme rovnou do městečka Champasak ležícího na břehu řeky Mekong. Pokolikáté už tato řeka protla naši cestu? Nebo lépe řečeno my protli tu její…? Champasak se nám zalíbíl na první pohled: víceméně jde jenom o jednu ulici s několika restauracemi a penziony s výhledem na řeku. Místní jsou milí a turistů tu není mnoho. Za zmínku stojí také místní spa, kde si s Kubou dáváme dvouhodinovou masáž, kterou naše ztuhlá těla velmi oceňují. Spravujeme si chuť po několika dnech na smažené rýži a konečně ochutnáváme i nějaké laoské speciality ve vege verzi. Dáváme se do řeči s místními a já pomalu měním názor na celý Laos. Lidé (i jídlo) jsou tu stejně fajn jak kdekoli jinde. Jde jen o to najít ty správné ;-).

Poslední zastávkou v Laosu je oblast zvaná Si Phan Don, v překladu 4000 ostrovů. Nikdo asi netuší, jestli jich přesně 4000, každopádně mezi Champasakem a hranicí s Kambodžou je těch ostrovů na řece Mekong opravdu mnoho. Mezi ty nejznámější a největší (resp. ty jediné obydlené) patří Don Khong, Don Det a Don Khon. Nejdříve míříme na první zmiňovaný, čeká nás 100km ale pak ta cesta z přístavu na ostrov, jen naše kola, my dva a řidič, na malé motorové loďce, v zapadajícím sluníčku se mi zarývá hodně hluboko a patří k těm nejkrásnějším momentům na naší cestě. No a když nám majitel penzionu, kde ten večer bydlíme, nabízí jízdu na lodi i na ostrov Don Det následující ráno, moc dlouho nepřemýšlíme. Mimoděk si šáhnu na svůj osazený zadek a s úsměvem souhlasíme.

Na ostrov Don Det připlouváme dopoledne, ale moc dlouho se nezdržujeme. Tenhle ostrov má pověst spíše jako party island pro mladé. Hostely, restaurace a kavárny s „happy“ koláčky to jenom dosvědčují a tak rovnou míříme na mostem propojený třetí ostrov Don Khon, kde na nás už čeká Wendy a Wilchard. Pár z Holandska, který jsme měli tu čest potkat a strávit s nimi nějaký čas v okolí Van Vieng na severu Laosu. Nyní se naše cesty zase kříží a my máme velkou radost, že můžeme celé odpoledne a následující den trávit společně. Hodně odpočíváme, jíme a plánujeme další země.

8. února se loučíme s kamarády, ostrovem i Laosem. Čeká nás Kambodža. Pravděpodobně zatím nejchudší země, kterou projíždíme. Četli jsme si o její smutné historii a víme, co asi tak čekat. Vesnice na severu země, kudy projíždíme první dny, jsou velmi chudé. Obyčejné domky a chatrče, kde často nemají ani elektriku. Není to pro nás takový šok, jelikož podobné jsme viděli i v Laosu. Jedna věc je ale tudy projíždět a druhá věc je to opravdu pochopit. Takový moment přichází, když zastavujeme u jednoho malého občerstvení a dáváme se do řeči s domácím, který umí obstojně anglicky. A jen tak prohodí, že prostě když něco prodá, tak jídlo má, když neprodá, tak nemá ten den co jíst. A neřeší co bude zítra… Odjíždíme s hlavami plné myšlenek, trochu smutní, ale taky vděční za zážitek si opravdu popovídat s místními a hlavně za život, jaký máme.

Krajina Kambodži pro nás není nikterak záživná, většinou rovinka, bez větší vegetace kolem. Což by nám ani moc nevadilo. Co nás ale překvapuje, je množství požárů. Hoří políčka, ale taky tráva u cest a v místech, kde bychom to vůbec nečekali. Dým je kolikrát hustý tak, že nemůžeme pořádně dýchat a slunce se skrývá v celý den v oparu…

Cestou do Preah Vihear, druhého většího města po Stung Treng na naší cestě do Siem Reap, se mi povede chytit nějakého střevního bacila a poprvé se potýkáme se zdravotními problémy. Naštěstí se nejedná (pravděpodobně) o nic závažného. Trochu blinkám a tak více odpočíváme, piju kolu a po 4 dnech jsem zase ok. Musíme ale trochu přehodnotit plány a vzdáváme se původního nápadu strávit následující tři dny někde v džungli/mimo hlavní cesty. Místo toho raději zůstáváme na hlavních cestách a jedeme navštívit nejdřív chrám Koh Kor a poté chrám Beng Mealea. Oba, stejně jako spousta dalších chrámů v okolí patří k slavnému chrámovému komplexu Angkor Wat. Jsou jenom menší a méně navštěvované. Což nám úplně vyhovuje. Bloudíme mezi pororozpadlými zdmi při západu sluníčka a připadáme si jak Indiana Jones a Lara Croft v jednom:-)

Posledních 60km do města Siem Reap už ale není důvod trávit na hlavní cestě a konečně se vydáváme na silnici č. 66. Původně slavná hlavní cesta vedoucí přímo z Angkor Wat na východ, nyní už částečně zarostlá a téměř neudržovaná písčitá pěšina, kterou používají jenom místní na motorkách. Projíždíme kolem malých vesniček, mezi vzrostlými stromy nebo sady s mangovníky. Chvílemi zapadáme v písku nebo se brodíme hlubokými kalužemi, stále ale s úměvem na rtech. O takové cestě jsme snili celé tři měsíce v JV Asii! Když nás cesta po 4hodinách vyplivne na hlavním tahu okolo Angkor Watu, nezbývá nic jiného než se naposledy ohlédnout a pak se poslušně zařadit mezi desítky tuktuků, aut a motorek směřující do města Siem Reap.

Hlavním turistickým lákadlem Siem Reap je zmiňovaný Angkor Wat. To ale pro nás neplatí. Vzhledem k tomu že víme, jak reagujeme, když jsme v davu turistů a taky proto, že vstupné téměř 40USD na osobu je pro náš rozpočet příliš vysoké, rozhodujeme se pojmout návštěvu tohoto města jinak. V prvé řadě se chceme potkat s kamarády Gerym a Mariyou, se kterými jsme se seznámili taktéž v Laosu u jeskyně Konglor. Opět si skvěle rozumíme a je nám společně moc dobře. Dalo by se říct, že setkání s kamarády (ať už s Wendy a Willem anebo s Gerym a Mariyou) bylo tím nejlepším lékem na menší krizi, která nás trápila minulý měsíc. No a v druhé řadě se potřebujeme pořádně najíst. Ochutnáváme všechno od khmérských specialit, přes pizzu, těstoviny, veganské dobrotky, raw zákusky, čerstvé pečivo a Kuba všechno zakončuje ochutnáním grilovaného cvrčka.

S plnými bříšky opouštíme po třech dnech celý ten turistický blázinec a stačí 10km jízdy a jsme zase jako v jiném světě. Zase projíždíme malými vesnicemi, kolem obyčejné dřevěné domky a rýžová políčka. Žádní turisti, žádné kavárničky. Dosud jsme nezažili takový rozdíl na pouhých několika kilometrech. Jakoby celý Siem Reap byl jenom sen…

Poslední tři dny na hranici s Thajskem jsou relativně rychlé. Jakoby tam nahoře věděli, že se po dvou a půl měsících docela těšíme zpátky do Thajska, silnice je rovná a fouká nám celou dobu do zad…

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: