Jak to všechno skončilo

A skončilo to vůbec?

Omlouváme se všem za velice dlouhou blogovou pauzu. Všechny příspěvky na blogu jsme psali se zpožděním. Napsat článek, přeložit jej do angličtiny, vybrat fotky, napsat popisky a vše nahrát na většinou slabším internetovém připojení někde v kempu zabralo nějaký čas. Takže např. blog z Finska jsme psali ve Švédsku a ten o Švédsku a Norsku (tedy ten poslední) jsme psali někde v Dánsku. Jenže Dánsko jsme profrčeli rychlostí blesku (slovy jeden týden) a najednou tu bylo Německo. Museli jsme si to říct ještě jednou. Německo. Po roce na cestě jsme byli skoro doma. Poslední země před Českou republikou. Naše hlavy se pomalu ale jistě nastavovaly na příchod domů. V myšlenkách jsme často utíkali do budoucnosti a bylo stále těžší vrátit se zpět a zavzpomínat a sepsat dojmy z předešlých dnů. No a po příjezdu se na blog na dlouhou dobu zapomnělo…

Nevím proč , ale deska je ten den, kdy chci ještě jednou zavzpomínat a sepsat všechno, co nám tady na blogu chybí. Ale jelikož tomu budou už skoro tři roky, vezmu to stručně:

Norsko a Dánsko

Vnitrozemí Norska nás překvapilo zimou. I teď, po těch letech si moc dobře vzpomínám, jak bylo těžké se ráno rozpohybovat, i když už jsme většinou přespávali v chatkách v kempech. Jedna noc ve stanu v mínusových teplotách v našich letních spacacích mi stačila. Nebyl důvod to tedy protahovat a víceméně nejpřímější cestou jsme si to namířili rovnou do Larviku, kde jsme 24.9. definitivně opustili Norsko. Asi se tam budeme muset ještě jednou vrátit a více si to tam užít, protože Norsko má určitě co nabídnout.

Do Dánska přijíždíme na trajektu a hned po vylodění nás přivítal vítr, který se nás už nepustil. Místo pobřežní cesty jsme proto raději volili cestu vnitrozemím. Možná to bylo teplejším počasím, možná to bylo systémem veřejných tábořišť a kempů podobným tomu ve Finsku, každopádně celkové dojmy z Dánska byly mnohem přívětivější. Zase jsme si užili noci ve stanu, tak jak to máme nejraději. Většina cyklostezek navíc vedla po prašných cestách skrz vzrostlé lesy zbarvené do podzimních barev nebo mimo hlavní komunikace. Až nám najednou bylo skoro líto, že jsme po šesti dnech v Německu.

Německo

Přejezd do Německa, resp. první dojmy z něj si pamatuji dodnes. Lidi. Všude sami lidé. Po tiché, klidné a téměř liduprázdné Skandinávii jsme přejeli rovnou do většího německého města a zůstali jsme jak opařeni. Kde se tu bere tolik lidí? Postupně nám došlo, že tohle už bude naše realita pro všechny naše budoucí dny a je načase si zase zvykat.

Z Německa mi v hlavě utkvělo ještě několik momentů: Několikadenní přestávka v Hamburgu u kamarádů, kde jsem si chvíli připadala, jako bychom už byli doma. Přes den jsme chvíli pracovali na počítači, zašli nakoupit, uvařit, vyprat a večer jsme si zašli ven nebo další známí přišli posedět za námi.

Podobná situace byla, když nás o několik dní později hostil Thomas, kterého jsme kontaktovali skrz Warmshowers. Seděli jsme u něj doma a poslouchali jeho příběh, co všechno procestoval, až se nakonec usadil se svou ženou a asi ročním MiniMaxem.

Tehdy mi poprvé došlo, ze se opravdu těšíme domů. Jasně, celou dobu jsme se těšili na rodinu, kamarády, na naše oblíbená místa. Zároveň se v nás ale mísily i pocity obav a strachu z neznáma. Ten večer, při pohledu na šťastného Thomase se strachy rozpustily…

Tohle těšení se asi mohlo za to, že už jsme nehledali žádné zapadlé cestičky nebo opuštěná místa a fičeli jsme po značené cyklostezce podél Labe až k hranicím s Českem.

Česká republika

A je to tu. Česko. První kamarádi Michal a Anet. První smažák a kofola, polomáčené sušenky a tyčinky Havlíky. České nápisy, čeština. Euforie. Byli jsme nadšeni, ze jsme to dokázali, že jsme zase doma. I když… jak se to vezme.

Do Česka přijíždíme od západu přes České Švýcarsko a pokračujeme pomalu na východ, tedy přes místa, která vůbec neznáme. Takže si ještě chvíli dovolujeme být cizinci a těšíme se ze všech nových míst, kterými projíždíme.

A nejen z míst, ale taky z nových kamarádů. Nachomýtli jsme se na bikepackingový sraz na Kokořínsku a seznámili jsme se s dalšími bikepackingovými nadšenci. Potkali jsme se s Pavlem z pořadu Casablanka a další lidé nám nabídli třeba přespání.

Pak už jsme pomalu směrovali do Beskyd. Ale když říkám pomalu, myslím tím pomalu. Naplánovali jsme si náš příjezd přesně na 4.11.2018. Tím se kruh uzavře a my se přesně po čtyřech letech (tři na Novem Zélandu a rok na kolech) vrátíme domů. Jenže do toho magického data nám zbývá ještě týden! Takže nespěcháme, bereme to přes Orlické Hory a Jeseníky až nakonec opravdu dorazíme do Beskyd. Na ten moment, když někde u Klimkovic poprvé uvidíme siluetu Beskyd už nezapomeneme.

A jako důkaz toho, ze máme Beskydy opravdu zaryté hluboko v srdcích, předpředposlední den si to vyšlápneme na kopeček Prašivou a ten předposlední den si dáme rovnou Lysou Horu.

Tady už na nás čekají kamarádi… a jakoby ty čtyři roky ani nebyly. Sedíme v chatě u piva, hraje se na kytaru, zpíváme do pozdních hodin a je nám moc dobře.

Ráno se naposledy sbalíme a zbývá nám už jen pár posledních kilometrů do Palkovic. Tam už si pro nás rodina a kamarádi nachystali velkolepé přivítáni. Seskakujeme z kol, objímáme se s těmi nejbližšími a už nikam nemusíme. Jsme doma.

A co bylo dál?

Následující týdny utíkaly snad ještě rychleji, něž ty na cestách. Měla jsem pocit, že ta naše cesta ani neexistovala, že to byl jen sen. Překvapivě až moc rychle jsme navázali tam, kde jsme před čtyřmi lety skončili. Pronajali jsme si domek a naskočili zpátky do 40ti hodinového pracovního týdne. Do toho Vánoce a přípravy na svatbu, přednášky a dodělávky filmu. Až zpětně mi došlo, jak vyčerpávající tohle období bylo.

Věci se zklidnili až s příchodem jara. Aby se pak zase všechno rozpohybovalo. Svatba. Stěhování. Emilka. Druhé stěhování…