Do Whanganui, města ležícího na stejnojmenné řece přijíždíme ve středu 25. 10. kolem čtvrté odpoledne a to přímo k vyhlídce Durie Hill. Kola necháváme dole a vystupujeme několik schodů nahoru, abychom si užili výhled na celé město, řeku a moře. Když se vrátíme dolů ke kolům, máme dvě možnosti – vzít si něco jako výtah dolů do centra, nebo sejít po pěšince. Nerozvážně volím pěšinku, vždyť těch pár schodů sejdem i s koly, ne?.. Veelkaa chyba. Asi v půlce cesty předávám svoje kolo Kubovi, aby my s ním pomohl, protože po tak prudkých schodech to sama s těžkým kolem nezvládám. Kuba kola mlčky snese a dál pokračujeme v tichosti. Propleteme se centrem města a pak už míříme k Ann a Johnovi. Na dnešek jsme si totiž zamluvili náš první „warmshower“ – službu věnovanou především pro cykloturisty, kde hostitelé nabízejí zadarmo ubytování, teplou sprchu a popř. i jídlo. Po seznámení, sprše a večeři je naše nálada mnohem lepší, fiasko s výtahem zapomenuto a my si užíváme velice příjemný večer. Ann a John jsou starší pár, asi tak ve věku naších prarodičů, a společně už procestovali snad celý svět. Dovídáme se mnoho zajímavých informací o Whanganui a okolí a naoplátku vyprávíme o České Republice a našich zážitcích z cestování.
Čtvrtek je odpočinkový den. Ráno Kuba dělá klasickou údržbu kol a pak se nalehko vydáváme zpátky do centra naplánovat další dny. Musíme se rozhodnout, zda pojedeme po hlavních cestách až do městečka National Park anebo po treku Mountain to Sea (v našem případě Sea to Mountain jelikož jedeme od moře k hoře). Nakonec volíme trek. Jak by řekl klasik: je to sice dál, zato horší cestou, ale touha po dobrodružství vyhrává.
V pátek ráno se loučíme s Ann a Johnem, nabalili jsme jídlo na tři dny a vyrážíme. První den je relativně snadný: čeká nás necelých 80km po asfaltce proti proudu řeky Whanganui až do osady s názvem Pipiriki. Počasí nám přeje, moc nefouká a v poledne už máme za sebou první velký kopec. Děláme pár fotek, snažíme se i něco natočit (neúspěšně, jak později zjišťujeme) a jedeme dál. I přesto, že vlastně neustále stoupáme, cesta utíká rychle a my si užíváme nádherné výhledy. A téměř žádné farmy. Odpoledne odbočujeme z naší trasy a zajíždime do vesničky Koriniti prohlédnout si tradiční maorské obydlí. Náhodou se zde potkáváme s minibusem plným děcek z Ameriky, kteří zde mají domluvené ubytování. Díky tomu se můžeme zúčastnit tradičního maorského přivítání a následně nás zvou na malé občerstvení. Jako věčně hladoví cyklisti neodmítáme a s radostí se seznamujeme. Pak už jen asi 30km a kolem sedmé večerní úspěšně dorážíme do Pipiriki, kde máme zamluvené místo v kempu.
Na sobotní ráno máme domluvený jet boat – vysokorychlostní člun, který nás i s koly převeze až na začátek Mangapurua treku. Jiná cesta než po řece tam nevede a my se hodinu kocháme nádhernou přírodou. Po vylodění ale už na rozjímání není moc času. Teď musíme máknout. Je jedenáct dopoledne a i když celý trek má jenom necelých 40km, na projetí se uvádí 6hodin jízdy. První kilometr je úžasný single trail a zanedlouho jsme u tzv. Bridge to Nowhere. Most, který vlastně nikam nevede je jednou z mála připomínek na dobu, kdy se vláda snažila zkrotit místní přírodu a osídlit zdejší zem. Neúspěšně. Hned za mostem se ale trek rapidně zhoršuje. Spousta bláta, spadaného kamení a nepříjemně úzkých houpacích mostů. Deset kilomterů nám zabírá skoro 2 hodiny. Dříve ale než začnu úplně panikařit, že to nemůžeme za světla zvládnout, cesta se začne trochu zlepšovat. Bláta sice moc neubývá, každopádně jedeme teď po širší cestě. A stoupáme. Kolem páté jsme konečně na nejvyšším bodu, skoro 660m n. m. A čeká nás zasloužený asi 10km dlouhý sjezd. Koncem treku ale náš den nekončí, čeká nás posledních 14km do nejbližší osady a kempu. Tam dojíždíme už skoro za šera, unavení, hladoví, ale kupodivu plní euforie a nadšení z těžkého, ale skvělého dne. Kola, vybavení i naše nohy to zvládly na jedničku.
Třetí den je v plánu návrat do civilizace. Od té nás ale dělí minimálně 50km. Ráno prší, tak se nikam moc neženeme. Prvních pár km jde docela ztuha, ale pak se dostaneme do rytmu a šlapem. Bohužel na 30. mi nějak dochází. Jsme v osadě Horopito, kousek od Mt. Ruapehu neboli Hory Osudu z Pána Prstenu, je dávno po obědě a do večeře daleko, prší, fouká a před námi 20km po rychlostní silnici. Oblékám bundu, tlačím do sebe tyčinku a nutím se šlapat rychlostí aspoň 10km/h. Do vesničky National Park pojmenované podle Národního Parku Tongariro dojíždím úplně vyšťavená a promrzlá, takže když Kuba navrhuje zůstat tady dvě noci, dlouho se nerozmýšlím a přikyvuji. Bereme jeden z místních motelů, Adventure Motel and Lodge, dáváme si sprchu a pořádné jídlo a těšíme se na zasloužený odpočinek.
