18. října opouštíme spolu s Ronem jeho dům v Lower Hutt a vyrážíme směr východ a poté na sever. Druhým bajkovým trailem, který nás čeká, je Rimutaka Rail Trail, po bývalé železniční trati. Po Queen Charlotte jsme odpočatí, a tak se těšíme na další dobrodružství.
Rimutaka Trail projíždíme hned první den a jeho lákadlem jsou zejména železniční tunely. Krátké, dlouhé, rovné i zakřivené. První tunel nás čekal docela brzy, po něm následovalo mírné stoupání na vrchol, kde nás zastihl déšť. Z maorských legend se Rimutaka dříve jmenovala Remutaka, což v překladu to znamená „posadit se.“ Tak jsme se posadili, pojedli a pak nás už čekal svižný sjezd do stanice Cross Creek, kde jsme strávili první noc. Další den jsme jeli podél vinařské stezky do Martinborough, celosvětově známé město pro Pinot Noir, a dále směr Masterton. Ten den děláme svůj vzádlenostní rekord o délce 88km. Poměrně utahaní dorážíme na Ronovu chatu, kde čerpám inspiraci na ostrovní systém bydlení. Chata nemá přípojku na elektrické vedení, nicméně vše uvnitř je poháněno malou hydroelektrárnou a solárními panely. Byl jsem překvapený jak jednoduché může být vyrábět elektřinu ze starého kola a elektromotoru staré pračky. Užíváme si klid a zázemí chaty a nabíráme síly na další dny. Budou potřeba.
V pátek 20. října si kompenzujeme předešlou vzdálenost a přesouváme se pouhých 18km do kempu ve městě Masterton. Teď už jsme opravdu sami dva. Sladko-kyselou příchuť loučení s Ronem rozpouštíme na prvních dvou kilometrech a představujeme si, jak budou vypadat příští dny. V kempu si přepereme prádlo, dáme sprchu a další den vyrážíme směr Pahiatua.
Ráno je krásné, sluníčko svítí, ale časem se začíná zatahovat a zvedat vítr. Zpočátku si užíváme prostředí, kterým projíždíme, ale s přibývající vzdáleností nám krajina začíná připadat monotónní. Krávy, krávy a krávy. Obrovské mléčné farmy jsou doménou jihu Severního ostrova. V podvečer přijíždíme do Pahiatua, kde se pokoušíme najít nějaké rozumné ubytování. Ze třech možných ubytování, první zavrhujeme rovnou, druhé nemá volné pokoje a protože za poslední půlhodinu hledání jsme promrzlí a promočení, bereme třetí možnou variantu. Bereme sedmdesáti dolarový pokoj pro zaměstnance v místním motelu, protože $100 jsme za pokoj rozhodně dávat nechtěli. Platíme, dojídáme zbytky od oběda, dáváme teplou sprchu a jdeme spát.
Další den se probouzíme do sychravého rána. Snídani koupenou v supermarketu sníme u místního pomníku a pak už zase šlapeme. Ta snídaně mi připomněla doby lezeckých výletů, kdy jsme nic neřešili, hlavně se najíst, někde se vyspat a lézt. Dnešním cílem je přejezd severní části Tararua Mountain Range do města Palmerston North a pak do kempu v Ashhurst. Hned za městem Pahiatua začínáme stoupat do sedla a protivítr nám to nijak nezpříjemňuje! Nevzdáváme se! Šlapeme! Na předměstí Palmerston North si dáváme oběd v místním café. Z vegetariánského menu (Sandwich Cibule a Sýr nebo Hranolky) si objednáváme hranolky a k tomu kafe. Zjistili jsme, že čím více na sever od Wellingtonu jsme, tím horší kafe pijeme. Nejsme si jistí čím to je. Na mysli můžou být dvě varianty: a) bereme útokem kavárny nejblíže naší trase; b) kvalita kaváren klesá úměrně s rostoucím počtem obyvatel. Po obědě musíme koupit zásoby jídla na další dva dny. To bude poprvé, kdy si nebudeme moci dokoupit jídlo po cestě. Nějak se sbalíme a můžeme vyrazit na posledních 20km do Ashhurst. Jedeme proti proudu řeky Manawatu, ale světrem v zádech! Poprvé na naši cestě máme vítr v zádech! Jaká radost.
Je pondělí ráno, státní svátek a nic moc není otevřené. Po překvapivě rychlé ranní rutině vyrážíme směr Apiti, městečko, které slibuje hospodu a kemping. Během dne si užíváme kopcovitý terén, nekonečné ohrady s ovcemi a kravami, a příjemné počasí. Nicméně si kopce a vzdálenost vybírají svou daň na zásobách energie. Po více než tisíci nastoupaných metrech Daška dostává hlaďák a posledních deset kilometrů ji zmáhá. Hospoda v Apiti je zavřená a bude otevřená až ve středu. Apiti navíc není ani vesnice, natož městečko. Pár domků, rozlehlé farmy a počet dobytka jednoznačně přesahuje počet obyvatel. Po chvíli nejistoty dorážíme na místo, kde bychom měli večer kempovat. Apiti Domain (domain – místo pro konání událostí v dané vesnici) momentálně slouží jako pastva pro ovce. Hladoví, unavení a neschopni se pořádně rozhodovat odklízíme ovčí hovna, abychom si měli kam postavit stan. Stan postaven, teď ještě převařit vodu, aby se dala pít a my si mohli uvařit večeři. Začíná západ slunce. Všechny útrapy dne, všechna ta únava je rázem pryč. Ten západ slunce je úžasný. Je jedno jak těžký je každý den, jak moc se nedaří. Všechno se vyváží okamžiky jakým byl třeba tenhle západ slunce.
Naše těla si začínají zvykat na každodenní ježdění na kolech. Nejtěžší je vylézt ze stanu a pak pár prvních kilometrů, než se naše těla opět prokrví a rozproudí. Po snídani se rozmýšlíme, jestli převařit vodu na cestu nebo to vydržíme do další vesnice, kde by měly být veřejné záchody a tekoucí voda. Zkoušíme naše štěstí a vodu z Apiti nebereme. Na čerstvou vodu si počkáme dalších 23km. Díky téhle zkušenosti jsem si uvědomil, jak farmaření zatěžuje naši planetu. Téměř neustále projíždíme kolem menších potůčků a říček. Mám žízeň, ale napít se vody z potůčku, tak jak jsem to mohl udělat na jihu, kde jsme bydleli, se bojím. Všude farmy, všude dobytek, vodu bez filtrování a převaření neriskuji. Je neuvěřitelné jak moc jsme jako lidská populace zapomněli na to, jak je voda pro nás důležitá a jak moc jsme se zhýčkali vodovodním potrubím až do našich domácností.
Po dlouhém přemýšlením nad problematikou pitné vody jsme dojeli do kempu u Vinegar Hill. Kemp jsme rozložili poměrně brzy, což nám umožnilo odpolední čaj o páté a trochu více odpočinku, než na co jsme byli zvyklí. Zítra jedeme do Whanganui. Po cestě se ještě zastavíme v Hunterville na pořádné jídlo a hlavně kafe.
