Nebudu vám lhát, měla jsem pochyby. Po týdenním přejezdu Kathmandu – Pokhara jsem byla vyčerpaná a přemýšlela jsem, jestli vůbec mám na to vydat se s kolem do Himaláje. Naším plánem bylo projet na kolech okruh kolem Annapuren. Pěší trek, který je z části po „silnici“, díky čemuž se čím dál častěji dostává do hledáčků cyklistů. Velká část však využívá služeb cestovek, které jim zajistí lehká kola a nosiče, kteří vytáhnou jejich sakypaky přes pět a půl tísíce vysoký kopec. My nic takového neměli. V mých představách vypadal celý ten výlet asi takto: dva týdny tlačení kol do kopce, bolest, pot a slzy a pak týden sjezdu v těžkém terénu. A jaké to bylo doopravdy? Jo, bolelo to. Byly tam slzy a místama jsem kolo tlačila. Nejenom nahoru ale i dolů. A místama jsem nebyla schopna svoje kolo ani tlačit. Ale stejně to byly nejúžasnější tři týdny mého života, kdy jsme si uvědomovali obrovskou sílu přírody a ještě větší sílu přátelství. Ale popořádku:
Finální rozhodnutí, že to dám společně s klukama vlastně ani nepadlo. Jakmile jsme se znovu po půl roce sešli s Garym a já viděla, jak jsou kluci natěšení, nebylo o čem víc přemýšlet. Tohle si prostě nemůžu nechat ujít! Alespoň to zkusit. Po pár dnech v Pokhaře jsme měli zařízené vše potřebné na cestu, chybělo jediné – Garyho kolo. Naštěstí to nebyl velký problém. Stačilo oběhat pár bajkových obchodů, rychle spočítat, že koupě ex-rental kola vyjde levněji než půjčení, a po pár hodinách jsme mohli přivítat nového člena týmu – Papouška, jak ho Gary, kvůli jeho barevnosti, ihned přejmenoval. Byli jsme komplet, mohli jsme vyrazit.
To bychom ale nebyli my, abychom si nevymysleli něco extra. Rozhodli jsme se, že si dáme celý okruh v opačném, než doporučovaném směru. Jednak jsme četli, že si tím pádem užijeme lepší sjezd a druhak Gary potřeboval skončit v Besisaharu. To, že drtivá většina turistů včetně cyklistů chodí trek proti směru hodinových ručiček (začínají v Besisaharu) nás nechávalo klidné. Věděli jsme, že to před námi už pár lidí (doslova pár) zvládlo a věděli jsme, aspoň částečně, do čeho jdeme. A když mluvíme o okruhu, myslíme tím okruh. Pokhara – Pokhara. Jiná možnost nepřipadala v úvahu.
Pokharu jsme opustili 10. dubna a hned první den jsme si docela mákli. A to jsme se ještě nedostali ani k začátku treku. Naštěstí další den už to bylo mnohem lepší a my si postupně začali zvykat na rutinu, která nás pak provázela téměř každý den: budíčk po šesté, snídaně 7:30, sbalit se a kolem 8:30 vyrazit, šlapat, šlapat, dopolední čaj, šlapat, šlapat, najít nějakou milou tetu, u které bychom se ubytovali, oběd, čaj, karty, odpočinek, čaj, večeře kolem šesté a v posteli kolem osmé. Jo, bajkovali jsme jenom dopoledne, nikam jsme nespěchali a o to více jsme si užívali výhledy. Pořád jsem čekala, kdy přijdou ty pořádné kopce a ono pořád nic. Ani cesta nebyla nikterak špatná. Taková klasická gravelka, místama horší a prudší, ale to jsem prostě vytlačila. Anebo už mám posunuté hranice určující co je špatná cesta a co ne? A nejlepší na tom bylo, že ve spodní části, kde bývá provoz (autobusy a jeepy svážící turisty dolů) nejhustější, se nám povedlo narazit na různé „stopky“ způsobené prácemi na silnici. To v praxi znamenalo, že auta a busy projet nemohli, my ano. A tím jsme měli cestu vždy na několik hodin jenom sami pro sebe.
Tímto stylem jsme se postupně dostali z nějakých 700m n.m. až do 3800m n.m. Byli jsme fascinováni, jak se krajina pomalinku měnila z téměř tropické džungle přes borovicové lesy rozprostřené mezi zasněženými vrcholky Annapurny a Dhaulagiri až po široké suché údolí Mustangu téměř bez jediného keříku. Projížděli jsme kolem vodopádů a skrz malebné tibetské vesničky a já nemoha uvěřit svým očím. Jsme tady, v Himálaji! A na kolech! A stejně tak mě fascinovalo, že jsme byli (jakštakš) schopni bajkovat každý den celou cestu až do Muktinath, kde silnice končí a dál vede jen trail. Poslední dny už jsme ale lehce pociťovali nadmořskou výšku. I obyčejné vyběhnutí po schodech do patra bylo najednou o něčem úplně jiném. Kam se poděl ten kyslík?:-)
Protože jsme nechtěli nic podcenit, v Muktinath (3800m n.m.), poslední větší vesnici na západní straně, jsme si dali „odpočinkový“ den. Muktinath je také posvátné poutní místo pro Budhisty a Hinduisty. Kola jsme nechali na hotelu, nejdřív jsme navštívili chrám a poté nalehko „vyběhli“ do 4200m n.m., kde je poslední možnost si dát jídlo a přespat. Dál nahoru už není nic až sedlo a současně nejvyšší bod celého okruhu v 5416m. To mělo ale ještě svůj čas. My si dali čaj, omrkli možnosti ubytování a pak seběhli zase zpátky do Muktinath. Další den tedy to samé, tentokrát s koly. Pěšinka nebyla nějak zvlášť prudká, ale kombinace nadmořské výšky a kamenů zapříčinila, že o bajkování už tady nemohla být ani řeč. Co bylo nejméně příjemné byly nechápavé pohledy a zvídavé otázky turistů jdoucích proti nám: „To jako jedete až na sedlo? Víte, že jdete v opačném směru? Jste si jistí? To nemůžete zvládnout.“ Podobné řeči jsme slýchali po celou dobu, co jsme jeli nahoru, tady to ale vygradovalo. Co na to říct? Za dvě hoďky jsme ale měli odtlačeno. Ubytovali jsme se v provizorních komůrkách a zbytek dne strávili na terase, odkud jsme měli téměř celý trail před sebou jak na dlani. Až večerní chlad nás zahnal dovnitř, dali jsme si brzkou večeři a v sedm zalezli do postelí.
Den D začal brzy. Byla jsem vzhůru dlouho před tím, než ve 3 ráno zazvonil budík. Věděla jsem, že jsme udělali vše správně, jsme silní a aklimatizováni, jsme tři, takže si navzájem pomůžeme. Počasí je dobré. Ale stejně jsem byla nervozní. Budík byl vysvobození. Snídáme téměř v tichosti při svíčkách. Poslední kontrola, jestli máme všechno a 4:20 vyrážíme do tmy. A najednou na nějaké myšlenky nemám čas. Krok, dva, nádech, výdech. Jdeme pomalu, ale jdeme. S Garym jsme si vyměnili kola a i tak mi kluci v nejtěžších pasážích pomáhají, aby mi co nejvíce ulehčili. Začíná svítat a vidíme první vrcholky zbarvené do ruda. A taky se ochlazuje. V jeden moment mám pocit, že mi upadnou prsty na rukou. Naštěstí už to není daleko do jednono menšího sedýlka, kde už svítí sluníčko. Pěšinka se narovnává, to nejprudší máme asi za sebou. Krok, dva, nádech, výdech. A znovu.
A pak je to tady. Po cca osmi hodinách konečně vidím kamennou mohylku a tibetské vlaječky. Poslední metry jdeme všichni tři bok po boku a mi se derou do očí slzy. Opíráme kola a v tichosti se objímáme, slova jsou zbytečná. Jsme tady, sedlo Thorong La, 5416m nad mořem. Po chvíli ale procitám zpátky do reality. Ještě nás čeká cesta dolů. Zkoušíme nasednout a pár metrů popojedem, sníh, kameny a únava nás ale rychle zastavují. Volíme bezpečnější variantu tlačení kol dolů kopcem, i když si přece jenom neodpustíme některé úseky sjet.
Je něco kolem druhé odpolední. Počasí se začíná měnit. Zatahuje se a poletují první sněhové vločky. Tlačení kol přes kameny a v rozbředlém sněhu je náročné. Už nemůžu. Naštěstí High Camp (4800m n.m.) už není daleko. Dáváme si polévku, ale moc se neradujeme. V High Campu je totiž plno. Slzy mi stékají po tváři a já nevím, jak dál. Společně ale vymyslíme plán. Kluci mě nechávají jít napřed, další osada Thorong Phedi (4500m n.m.) není daleko, a sami se postarají o moje kolo, i když to pro ně znamená jít celý úsek víceméně dvakrát… Když se po cca hodině znovu setkáváme, venku už regulérně chumelí. Objímám kluky a v tom objetí je všechno – láska, vděk, lítost, smutek a hlavně radost, že jsme spolu.
Druhý den se budíme do zimní pohádky. Obloha je jak vymetená a mráz nás štípe do tváří, když ukrajujeme první metry dolů. První dva kilometry jsou ještě po relativně úzké pěšince ale pak, pak je to prostě boží. Nádherný singletrail s výhledem na zasněžené velikány, pod kterými si připadáme tak malí. Jsme ohromeni tou krásou všude okolo i laskavostí místních. Není kam spěchat. Vychutnáváme si každý metr, každou zatáčku. O tomhle jsme snili…. A na tohle budem už napořád vzpomínat…Abychom si ten čas tam nahoře co nejvíce prodloužili, na lehko a bez kol vyrážíme ještě na dvoudenní zacházku k jezeru Tilicho a pak zpátky do Manangu.
V Manangu bohužel singletrail končí, na kráse to naštěstí ničemu neubírá. Jenom se k tomu všemu přidává drkotání po kamenité cestě. A čím jsme níž, tím je cesta horší, kameny větší a jízda náročnější. A my jsme znovu vděční za směr, který jsme si vybrali, protože jet touhle cestou nahoru musí být pekelně náročné.
21. den přijíždíme do Besisaharu, pomyslný konec treku a místo, kde se loučíme s Garym. Se slzami na krajíčku a příslibem, že se zase brzy uvidíme si řekneme poslední Ciao! a dál je to zase jenom o nás dvou s Kubou. V Pokhaře se dáváme dohromady a vymýšlíme daší postup. Po třech týdnech v horách a s minimem lidí okolo, nás horká a přeplněná Indie ani trochu neláká. Chvíli váháme, ale pak děláme konečné rozhodnutí – 16. května odlétáme rovnou z Nepálu do Tádžikistánu, abychom se pokusili přejet Pamir Highway. Další horské dobrodružství může začít. Držte nám palce.
Jste „šilenci“,ale nikdo už Vám zážitky z cest nevezme.Musí to být zážitek k nezaplacení. Držte se,hlavně žádné nehody .😃
Děkujeme Heleno a zdravíme Tádžikistánu!
Ahoj, mozem par otazok? Vasa trasa Kathmandu – Pokhara bola identicka s gpx, ktore zverejnil Colt Fetters na bikepacking.com? Je na nej dost moznosti ubytovania? Ak ano, ceny podobne ako na AC? Zvazujeme, ci na tento usek ist tiez bez stanu a karimatiek. Diki.