Pamír Highway – několik tisíc kilometrů dlouhá cesta vedoucí přes pohoří Pamíru skrz Afgánistán, Tadžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán. Přestože se hlavně ta část mezi Dušanbe a Ošem stává velice populární mezi cestovateli a cyklisty, stále kolem ní koluje spoustu mýtů a vtipných i méně vtipných legend.
A tak ani my jsme si to nechtěli nechat ujít a chtěli jsme zjístit, co je na všech těch historkách pravdy. A možná i zjistit zase něco nového o sobě samotných.
Náš plán byl vyrazit 19.5. z Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu a následovat Pamir Highway neboli M41 po celou dobu až do Oše, Kyrgyzstánu. Celkem asi 1400km. Po cestě je možné si zvolit několik různých variant, jako např. Bartang valley nebo Wakhan valley. My jsme se ale rozhodli pro původní verzi a užít si tak co nejvíce času ve vyšších nadmořských výškách.
Už po samotném příletu do Dušanbe se nám v Tádžikistánu začínalo líbit. Ulice jsou čisté, nikde nikdo zbytečně netroubí, všude panuje příjemný klid. Lidé jsou milí. V jejich tvářích rozpoznáváme asijské rysy, ale chování bych přirovnala k tomu evropskému. A s naší „něco jako ruštinou“ jsme schopni se dorozumět a dokonce si i popovídat. Jaká příjemná změna po několika měsících!
První 3 dny byly takové zahřívací. Cesta přes město Kulob, tzv. jižní varianta moc záživná není, ale jakmile jsme se dostali k řece Panj, ktará tvoří hranici mezi Tádžikistánem a Afgánistánem, začínáme si to užívat. Chvílemi šlapeme po hezké asfaltce, chvílemi po prašných rozbitých cestách, projíždíme menší i větší vesnice, zdravíme se s místními a kocháme se pohledy na zasněžené vrcholky Pamíru. To nejzajímavější se ale odehrává na druhé straně řeky, v Afgánistánu. Každých několik kilometrů se objevují vesničky – několik hlíněných domků seskupených těsně u sebe, všude spousta zeleně, která kontrastuje s vyprahlou zemí okolo, děcka hrajícící si u řeky, ženy peroucí prádlo a celkově spousta lidí stále chodící nebo jezdící na motorkách mezi jednotlivými vesnicemi. Těžko říct, jestli to takhle funguje v celé zemi, na nás to ale působí celkem mírumilovně. Jen všudepřítomné ozbrojené vojenské hlídky na tádžické straně nám připomínají, že jen pár let zpátky to tady asi vypadalo úplně jinak.
Po dalších 7 dnech, včetně jednoho odpočinkového v Qalai-Khumb dorážíme do města Khorog. Dáváme si den volna na pořešení klasických věcí jako je nákup, praní prádla, výběr peněz, servis kol a podobně a nadobro se loučíme s řekou Panj. Naopak ale spojujeme síly s Eddiem a Joem z Irska a s Georgem z Anglie a na další etapu vyrážíme společně. Celkově nepotkáváme mnoho cyklistů, sem tam nás předjede nějaký offroad nebo zamává motorkář, ale to je vše. Přece jen je teprve začátek sezóny.
Z Khorogu ve 2000m n.m. začínáme postupně stoupat a čeká nás první velké sedlo – Koitezek pass ve výšce 4271m n.m. Díky aklimatizaci z Nepálu, která i po měsíci stále „funguje“ a hlavně silnému větru v zádech to naštěstí není nic náročného. Za sedlem vítr neutichá, naopak. Na náhorní plošině rozprostírající se všude, kam až oko dohlédne fouká snad ještě víc, což nám trochu narušuje naše kempovací plány. S vděkem se nás všech pět nastěhuje ten večer do domku (třetí domek poté, co jsme opustili vesnici Jelondy, nějakých 70km zpátky) jedné kyrgyzské rodinky. Tady nahoře už totiž převažují Kyrgyzané. Na Tádžijce a Pamirjce už je tady moc chladno a jediný zdroj obživy představuje pastevectví krav, ovcí a hlavně jaků. To se taky projevuje v jejich a tím pádem i v našim jídelníčku. Na večeři dostáváme slaný čaj s mlékem a máslem a k tomu chléb. A na snídani pro změnu čerstvě nadojené mléko s máslem, cukrem a chlebem. Na tolik mléka není naše zažívání připraveno, což se taky brzo projeví a na cestě do Murghabu musíme zastavovat časteji, než je nutné.
Městečko Murghab ve výšce 3600m n.m. je nevyšším položeným městem v Tádžikistánu. Slovo město je ale možná přehnané – jedná se spíš o několik hlíněných domků natřených na bílo, jeden hotel, socha Lenina a tržiště ze starých kontejnerů. Elektřina jede jenom večer přes generátor, panuje tady taková zvláštní atmosféra, přesto se nám tady docela líbí. Dáváme zasloužený odpočinek. Více než půlku cesty už máme za sebou, ale to nejtežší nás teprve čeká – další tři čtyřtisícová sedla včetně toho nejvyššího Ak Baital ve výšce 4655m n.m, který nás čeká hned za Murghabem.
Znovu stoupáme, tentokrát ale se silným protivětrem. Každičký metr nahoru do sedla je těžce vydřený. Nadmořská výška je také znát, zadýcháváme se, zpomalujeme, naštěstí jiné potíže nemáme a kolem 1 odpoledne následujícího dne jsme konečně na nejvyšším bodě. Moc se neradujeme, kvůli šílenému větru a blížícím se bouřkám bez možnosti se nikde pořádně schovat nemáme na stanování ani pomyšlení a volíme raději možnost dobajkovat dalších 60km do vesničky Karakol u stejnojmenného jezera. Tam se nás ujímá mladá maminka, vaří nám večeři, chystá lóže (madračky a deky v rohu místnosti) a my se jenom spokojeně usmíváme.
Další den si vytyčujeme celkem ambiciózní cíl – město Sary Tash na kyrgyzské straně, cca 100km vzdálené s dvěmi čtyřtisícovými sedly a hranicí mezi tím. Vyrážíme brzy a kocháme se výhledy na tyrkysově modré jezero a taky na celkem hrůzostrašně vyhlížející bouřková mračna honící se všude kolem nás. Té první se ještě vyhnem, druhá nás chytne ve stoupání do prvního sedla. Jsme pokropeni několika dešťovými kapkami a trochou sněhu. Nic hrozného, jedeme dál. Teda, chtěli bychom, ale nejede to. Kvůli silnému větru musíme šlapat i z kopce jak dva blbečci. A aby toho nebylo málo, začíná regulérně chumelit a po chvíli jsme z jedné strany pokrytí vrstvou sněhu. Takhle to nejde, musíme zastavit u cesty a zatímco jeden dělá provizorní závětří, druhý se převlíká do nepromokavých kalhot. Když jsme zase ready vyrazit, přestává sněžit. S větrem ale bojujeme celou cestu až do druhého sedla, které je také tádžickou státní hranicí. Tam celí vyfoukaní dorážíme kolem 3 hodiny a s vděkem přijímáme od celníků pozvaní na čaj a sušenky.
Den ale nekončí. Čeká nás asi 18km dlouhý sjezd tzv. územím nikoho. Tady se nám vrací úsměv na tvář, protože sjezd po lehce rozbahněné silnici a krosení několika potůčků je tím pravým ořechovým pro naše kola. A ta příroda! Vyprahlé svahy vystřídaly zelené kopce a ledovce v pozadí. Když přijíždíme vysmátí ke kyrgyzskému hraničnímu přechodu, myslíme si, že už máme vyhráno. Vždyť už chybí jenom 25km po dobré cestě. Asi jsme se nemohli více mýlit. Těch 25km se kvůli větru, dešti a krupobytí proměnilo v dvouhodinové mučení. Nemluvíme, se zaťatými zuby se snažíme držet jakštakš tempo a v duchu se přemlouvám, ať ještě chvíli vydržím. Když přijíždme k penziónu Muras, je skoro tma. Opírám kolo o stěnu domu a s úlevou nechávám stékat slzy vyčerpání. Dvě majitelky, matka a dcera, si nás hned berou do péče a po horké sprše, výborné večeři a ve společnosti přátel se cítíme opět jako lidé. Před usnutím se s Kubou shodujeme, že tento den s najetou necelou stovkou kilometrů a rekordními 11 hodinami šlapání/tlačení kol oficiálně vyhlašujeme jako nejnáročnější den celého našeho výletu.
Od Oše nás dělí nějakých 190km a několik menších sedel mezitím. Po odpočinku v Sary Tash se vydáváme znovu na cestu a hned ten den si nadělíme další stovku kilometrů. Asi furt nemáme dost nebo co:-) Druhý den sfoukáváme zbylých 90km a je to za námi. Jsme v Oši. Přejeli jsme Pamir Highway! Krásnou, drsnou, težkou, (doslova) dechberoucí Pamir Highway. Zažili jsme vše, co patří k pořádnému dobrodružství, od chvilkových stavů bolesti a bezmoci až po euforické chvíle radosti. A ještě něco navíc…
A jaké jsou další plány? Po odpočinku v Oši se vydáme napříč Kyrgyzstánem až do Almaty v Kazachstánu. A tak nějak už tušíme, že o další zážitky nebude nouze.
