O Kyrgyzstánu jsme toho dopředu moc nevěděli. Jen to, že to je hornatá země plná nomádů. Což samo o sobě znělo více než dobře. Už samotná cesta z Tádžické hranice do Oše byla taková malá ochutnávka – zelená údolí, zasněžené kopečky v dáli a jurty a koně snad všude, kam jsme pohlédli. Věřila jem ale, že Kyrgyzstán toho má k nabídnutí ještě mnohem víc.

Tři odpočinkové dny v Oši jsme tedy mimojiné strávili hlavně plánováním. Vychozí bod (Oš) a směr (Almata – Kazachstán), kterým chceme jet, byl víceméně dán. Almata je totiž jediné místo poblíž, kde máme největší jistotu, že získáme Ruská víza. To, že se mezi těmito body rozprostírá ohromné pohoří Ťan Šan, je příjemný bonus. Nacházíme malou cestu, která vede přes pohoří. Pravděpodobně náročná, ale na druhou stranu stále dostupná. Bingo.

Nejdříve se ale musíme prokousat skrz jiné, menší, ale pořád pěkně výživné kopečky a sedla. Tady nám poprvé dochází, že cesta touto zemí rozhodně nebude zadarmo. Asfalt dávno zmizel, to by nám nevadilo. Místo něj nám dělá po několik dnů společnost prašná hrbolatá cesta, která dělá z našich zadků naklepané řízky a my zpomalujeme na průměrnou rychlost závratných 10km/h. Přesto se snažíme ujet aspoň 70km za den. Což se na nás brzo podepisuje. Ale moc si nestěžujeme, naštěstí je pořád na co koukat. Za každým sedlem, a že jich je, se krajina trochu mění. Jeden den jedeme přes zalesněné údolí, další den se fotíme u několik metrů vysoké „sněhové zdi“ a násedující den projíždíme přes vyprahlou polopoušť. Někdy míjíme malé vesnice, ale často jsme v kopcích úplně sami. Jen my. A koně samozřejmě.

Po sedmi dnech jsme ale rádi, že konečně dojíždíme do Narynu, první větší město, co jsme opustili Oš. Plníme si břicha klasicky pizzou, ale taky tradičním pokrmem Langman, který nás jedna hodná teta naučí i vařit. Regenerujeme v ruské sauně – baně a celkově se dáváme dokupy a ladíme poslední detaily na následující čtyřdenní přejezd přes sedlo Tosor v pohoří Ťan-Šan, takový náš highlight celého Kyrgyzstánu.

První kilometry za městem Naryn jsou bez potíží. Cesta je dobrá, vesničky se pomalu změnšují a zmenšují až mineme tu poslední, Eki-Naryn. Najednou jsme v údolí řeky Naryn, opět na naši důvěrně známé prašné cestě, kolem nás vysoké hory a jehličnaté lesy. Sem tam nějaká jurta a hlavně spousta koní. Pomalu stoupáme podél řeky nahoru a stromy mizí, na kráse to ale neubírá. Celý traverz má asi 200km, které jsme si rozvrhli do čtyř dnů, tedy 50km denně. Prý napohodu, haha. I přesto, že nás honí bouřková mračna, která se tvoří každé odpoledne, ušlapat tuhle vzdálenost nám vždy zabere téměř celý den.

Třetí den začíná být cesta dobrodružnější. Jsme nad 3000m n.m., tady už se nikdo neobtěžoval se stavěním nějakých mostů přes všudepřítomné potůčky. Resp. s jejich opravami. Pár mostů tady bylo, ale příroda má zde hlavní slovo a jediné, co po nich zbylo, jsou rozlámané skruže dole v korytu pod námi. A tak brodíme. Něco úspěšně přejíždíme, postupně ale proud sílí a my musíme tlačit. Suché boty nám vydrží přesně do páté hodiny odpoledne a 100m od místa, kde pro ten den kempíme.

Přes den jsme se celkem potili, ale jakmile sluníčko zapadne, citelně se ochlazuje. Vaříme večeři, rýži s čočkou, nesmrtelná kombinace, která nás ještě neomrzela a rychle zalézáme do spacáků. Dneska bude asi zima… A taky, že jo. Přes noc mrzne a ráno je vše pokryté jinovatkou, náš stan, kola a taky stále mokré, nebo lépe řečeno zmrzlé boty. Než se ale sbalíme, je celkem teplo a my můžeme vyrazit. Čeká nás posledních 12km do sedla Tosor ve výšce 3895m n.m. Tlačení kol přes kameny ve vysoké nadmořské výšce už máme za poslední měsíc celkem natrénované a tak nás nic nepřekvapuje a v poledne už jsme nahoře. Dáváme si vrcholovou pusu a i když jsem ráda, že už nikam výš nemusím, vím, že mi hory budou chybět. V Asii ani v Evropě už se takhle vysoko v nejbližší době nedostaneme a o to více se snažím si tenhle moment zapamatovat. Mlčky s Kubou svačíme a jenom koukáme na tu krásu kolem…

Den ale nekončí a nás čeká sjezd dolů. Je to celkem padák, na 40km musíme naklesat přes 2000 výškových metrů až k jezeru Issyk Kul. Brzdíme tak vehementně, že v půlce jízdy musíme dotahnout brzdy a několikrát zastavit, aby si prsty a ruce trochu odpočinuli. Když dojíždíme k jezeru, mám pocit, že jsme někde u Středozemního moře. Teplý suchý vánek, vyprahlá krajina a moře, teda pardon, jezero velké tak, že na druhý břeh nevidíme.Ubytováváme se v jednom penzionu a dopřáváme si luxus v podobě čisté postele, teplé sprchy a výborné večeře.

K hranicím s Kazachstánem jsou to už jenom tři dny jízdy plus zastávka v městečku Karakol. I přesto, že se do Almaty a potažmo do Evropy moc těšíme, opouštět Kyrgyzstán se nám tak úplně nechce. Krajina si nás získala na první pohled, o tom žádná. Služby pro turisty tu jsou na dobré úrovni, ale turistů tu stále není mnoho. Co ale dělá celou zemi pro nás nezapomenutelnou jsou lidé, které jsme měli tu čest poznat. Ať už to byly prodavačky v obchůdcích u cesty, majitelé penzionů, rodiny žijící v jurtě v horách nebo pastýři na koních, drtivá většina se k nám chovala velmi mile až nás to samotné překvapovalo a na všechny budeme vzpomínat.

Když 5. července překračujeme hranice do Kazachstánu, naposledy se s Kubou otáčíme a slibujeme, že sem se ještě jednou musíme vrátit.

One thought on “Napříč Kyrgyzstánem”

  1. Paráda!! Jste borci, je to krásně napsané, překrásné fotky (překvapení pro mě, jaký je Kyrgyzstán nádherný). Čtu to dvakrát dokola 🙂

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

%d blogerům se to líbí: