Možná jsme už jenom unavení, možná jsme si jen vybrali špatnou trasu. Anebo obojí dohromady. Každopádně začátky v Kazachstánu byli celkem náročné.
Od hranic s Kyrgyzstánem jsme zvolili tu na první pohled nejlehčí trasu do Almaty – (prý) víceméně z kopce po dobrých cestách. Nabízela se i možnost přes hory, zpátky do nějakých 3000m n.m., ale na to už jsme jaksi neměli síly. S čím jsme ale moc nepočítali, že jakmile sjedem z hor, bude horko. A taky že je.
Od hranic do Almaty
Do Kegenu, prvního města na kazachžské straně dojíždíme úplně vyprahlí. A další dny se to nelepší, naopak. A abychom toho tepla neměli málo, zajíždíme ještě kouknout na Charyn Canyon, taková zmenšenina slavného Grand kaňonu. Ale i když se tady vedrem pomalu rozpouštíme, jsme z tohohle surrealistického místa nadšení. Kempíme přímo u břehu řeky a ráno máme celý kaňon jenom pro sebe.
Po čtyřech dnech jsme konečně v Almatě. Opírám kolo o stěnu hostelu a jsem ráda, že následující dva týdny nás žádné velké bajkování nečeká. Zato máme jiné povinnosti. Koupit jízdenky na vlak do Helsinek a zažádat o ruská tranzitní víza. Vše jde překvapivě dobře, hned druhý den máme hotovo a teď nezbývá, než si týden počkat, až žádost schválí.
Volné chvíle tak trávíme procházkami po městě a vysedáváním v kavárnách. Tady poprvé vyslovujeme nahlas to, co se nám v posledních dnech honí hlavou: Lidé tu jsou zvláštní. Docela jsme si zvykli, že kamkoli jsme doposud přijeli, místní byli milí a přátelští. Někdy méně, někdy více, někdy až moc. Kazachstán je jiný. Najednou je to skoro zázrak, když se na nás prodavačka usměje nebo nám na ulici někdo odpoví na pozdrav.
Z Almaty do Astany
Dostat kola do jakéhokoli dopravního prostředku je většinou oříšek a ani náš první vlak do města Astana není výjimkou. Dvě hodiny pobíháme po vlakáči, protože nemůžeme najít nikoho, kdo by nám řekl, kam dát kola. My nevíme, oni taky neví. Oddechneme si, až když doslova „za pět minut dvanáct“ sedíme v klimatizovaném vagónu, kola jsou prý někde vzadu v cargu… Vybavuje se nám naše první cestování vlakem v Thajsku. Tehda jediné ochlazení zaručovaly malé ventilátorky na zdech a za okny se míhaly budhistické chrámy. Ale až na tyto rozdíly, je cesta překvapivě stejná. Vrtíme se na sedačkách a počítáme hodiny do příjezdu…
Z Astany do Moskvy
Do Astany přijíždíme po patnácti hodinách. Je ráno a tak míříme rovnou do centra najít nějakou dobrou kavárnu. Jestliže nám Almata připadala jako moderní evropské město, tak teď nemáme slov. Projíždíme kolem několika zajímavých staveb, celé město je vlastně úplně nové, vybudované teprve před dvaceti lety.
Poučeni z minulé cesty, na vlakové nádraží přijíždíme druhý den ráno s více než dvouhodinovým předstihem. Situace se opakuje – nikdo nic neví. Posléze dostáváme na výběr buď kola rozebrat a vzít si je s sebou do kupé anebo zaplatit cca 120USD za místo v cargo vagónu. Ani jedna možnost nás nenadchla. Nakonec přichází s třetí možnosti a za cca 45USD dát kola bez nutnosti je rozebrat na konec vagónu. Ok, berem a akorat se stíháme přesunout na perón, kam už přijíždí vlak. Tam nám ale nekompromisní průvodčí oznamuje, že žádné takové místo „na konci vagónu“ neexistuje. Vyhozené peníze. Kuba rychlostí mechaniků F1 sundává přední kola, pedály a otáčí řidítka, abychom je včas stihli nasoukat do úložných prostorů v kupéčku.
Jsme zpocení, špinaví a vyřízení, ale jsme uvnitř, kola taky a dvou a půl denní přejezd do Moskvy může začít. Celkem rychle ztrácíme pojem o čase, stejně nevíme, jaké je časové pasmo a kolik je hodin. Doba veselého popíjení vodky je dávno pryč. A tak jenom poleháváme na celkem pohodlných lůžkách, koukáme z okna anebo na filmy, jíme pirožky a těšíme se do Evropy.
Z Moskvy do Helsinek
oskva nás příjemně překvapuje. Vše je čisté a organizované. Jak se posléze dozvídáme od Ivana, místního bajkera, který se nás v rámci Warmshower ujímá, za všechno se vděčí především fotbalovému šampionátu. Celá Moskva je zrekonstruovaná a my se tak můžeme prohánět po super cyklostezkách centrem města.
Na nádraží sice přicházíme opět s několikahodinovým předstihem, tentokrát už ale nestresujem. V nakládání kol si připadáme jako mazáci. Paní na informacích potvrzuje, že kola si můžeme vzít s sebou do kupéčka. Průvodčí vlaku nás ale rychle vyvádí z omylu. Nezabalená kola do vlaku nejdou! Podlamují se mi kolena. Kde máme teď, o půlnoci a deset minut před odjezdem jako hledat nějaké brašny? Zkoušíme se s průvodčím nějak domluvit, ale slzičky ani argumentování, že nikdo nám takové informace dopředu neřekl, nepomáhají. Minuty utíkají a já přicházím s posledním nápadem: rychle vybaluji tropiko stanu, nějak ho omotáváme kolem kol a i přes průvodčího, který nám vyloženě brání vlastním tělem, kola soukáme do vlaku.
Když vidíme naše kupéčko, je nám jasné, proč průvodčí takhle protestoval. Úložný prostor je tady veskrze žádný. Nakonec se ale nějak všichni vlezem a i přes značné nepohodlí usínáme. A zítra, zítra už Finsko….
Galerie
Ta doprava je fakt sila, kdybychom si to stokrat nezazili, tak bych rekl, ze to ani nemuze byt pravda. Tak a ted z Helsinek kolmo do CR? Nebo jeste nejaka zajizdka? Myslel jsem na vas, jak v Tadziku oddelali ty cyklisty. Byli jeste pred Dushanbe a jeli ze zapadu, tak to musel byt teprve jejich prvni/druhy den v zemi. No nic, kazdopadne se drzte!
Ahoj Jozefe,
Díky za komentář. Zítra opouštíme Oulu. Ve Finsku už jsme skoro 4 týdny a míříme přes Švédsko na Lofoty. Pak se přesuneme do Trondheimu a budeme šlapat do Česka.
K těm zabitým cyklistům. Daška četla blog těch Američanů, o kterých se teď nejvíce píše. Američani jeli z Kyrgyzstánu a docela dlouho jeli s našimi kamarády, které jsme poznali v Nepálu. Ti se pak oddělili pár dní před incidentem a Američani společně s dalšími pokračovali do Dušanbe, takže Pamír už měli za sebou.
Jinak domů se dostabeme asi za dva měsíce plus mínus. 🙂 Jakub
Zdravím a moc na vás myslím, jsem ráda, že jste v Evropě!!
Jste neuvěřitelní borci 🙂
Děkujeme Ifčo 🙂