Je 24. července, něco málo po poledni a náš vlak konečně zastavuje v Helsinkách. Na několikrát vynášíme všechny naše sakypaky z vlaku a skládáme je do stínku na nástupišti. Ještě než se Kuba pustí do smontování kol, na chvilku se zastavíme, kouknem na sebe a usmějem se. Tak jsme tady, Evropo!
Po chvíli sedáme na kola a jdeme se proplétat uličkami Helsinek. Jsme nadšení. Téměř 9 měsíců v Jihovýchodní a Centrální Asii se na nás docela podepsalo a tak jak Alenka v říši divů s úžasem koukáme na všechny ty kavárničky, stylové interierové obchůdky a moderní architekturu. Vlastně máme dojem, že jsme zpátky na Zélandu. Asi se není čemu divit, naše vzpomínky na Evropu jsou za ty necelé 4 roky, co jsme tu nebyli, v naších myslích poněkud vybledlé.
V Helsinkách se ale moc nezdržujeme. Hned druhý den míříme na západ směr městečko Karis. Jednak navštívit mou bývalou spolužačku Ráďu s rodinou a druhak vyzvednout si balíčky, které jsme si k nim nechali naposílat. Společně trávíme několik dní a postupně si zvykáme na finský životní styl – léto vrcholí, dny jsou teplé a dlouhé. A když říkám dlouhé, myslím tím opravdu dlouhé. Tma, pokud se tomu vůbec dá tak říkát, nastává až po půlnoci. Henri, manžel Rádi nás zasvěcuje do tajů pravé finské sauny (což znamená, že nic jako „pravá“ sauna neexistuje) a nám se po třech dnech vlastně ani nechce odjíždět.
Ale jedeme dál. Na severovýchod. Zase se vzdalujeme našemu domovu, ale s tím jsme během plánování naší cesty počítali. Dalším bodem na mapě, kam chceme dojet je Joensuu.Tentokrát navštívit Kubovu kamarádku. Do Joensuu je to ale ještě daleko, tak kudy to vemem? Jak jsme se už za tu dobu co cestujeme naučili, národní parky jsou vždycky sázka na jistotu. Cestou do Joensuu sfouknem hned tři – Nuuksio NP, Repovesi NP a Kolovesi NP a stačí pár dnů a oficiálně prohlašujeme, že jsme si Finsko zamilovali. Proháníme se po vedlejších cestách, cyklostezkách nebo pěšinkách, kempíme na nádherných místech a kolem nás jenom lesy lesy a lesy. A jezera samozřejmě, ve kterých se vždycky na na konci dne schladíme a trochu opláchneme. Počasí zatím přeje a tak i my, i když nejsme žádní otužilci a vodomilci, jsme schopní vlézt do temných finských vod. Na místní ale nemáme, ti si užívají nejteplejší léto v historii a koupou se v jezerech i o půlnoci, fakt.
Jedním z highlightů celé trasy je určitě Mäntyharju – Repovesi MTB trail. Asi 35km dlouhý trail, z velké části singletrail, nás nadchne, ale taky pěkně potrápí. Trail je opravdu skvěle vybudován, lehčí pasáže střídají těžší, proplétáme se borůvčím a skalkami, ale když se k tomu přičte pár vosích žihadel, hejna komárů, která nám nedovolovala zastavit a vydechnout , dusno a následná bouřka, máme toho tak akorát a pelášíme se schovat do nejbližšího přístřešku – tzv laavu. Laavu jsou takové dřevěné boudičky, kam se dá v nepřízni počasí schovat/nocovat. Je tam i ohniště s dřevníkem, někdy kompostovací záchod nebo dokonce i sauna. Hezký výhled a jezero nebo řeka poblíž je samozřejmostí. A nejlepší na tom je, že jsou zdarma a téměř na každém rohu. Od té chvíle víceméně plánujeme naši trasu od laavu k laavu.
Do Joensuu, pomyslného milníku naší trasy Finskem přijíždíme 9. srpna. Tam už nás čeká Laura, Kubova kamarádka z Erasmu. Společně se svým partnerem Sebastianem se o nás královsky postarají a my tak vyrážíme do druhé půlky čistí a voňaví.
Hned za Joensuu nás čeká další národní park – Koli. Když ten den funím asi do padesátého kopce, který musíme překonat, přemýšlím, který chytrák řekl, že Finsko je placka. Není, jednou pro vždy není! Když se ale konečně dostaneme na ten nejvyšší kopec v okolí (347 m n.m.), přestávám si stěžovat a jenom koukáme na tu krásu kolem. A hned vzápětí s Kubou vyvracíme další mýtus, který koluje o Finsku. Nebo lépe řečeno o Finech. Slyšeli jsme několikrát, že Finové jsou uzavření, stydliví a nekomunikativní… No, nám to tak nepřijde, naopak. Cestou z vyhlídky dolů potkáváme cyklistu jménem Mikka. Ten nám po krátkém rozhovoru nabízí přespání v takovém pokojíku se saunou, který je součástí jeho restaurace v nedalekém přístavu. Venku se ochlazuje a tak nadšeně nabídku přijímáme a těšíme se do tepla.
Když druhý den ráno opouštíme národní park, počasí se mění. Jakoby někdo ze dne na den vypnul léto. Mrholí a fouká nám protivítr. Jedeme lesem, všude ticho a ani my toho moc nenamluvíme. Do laavu ten večer přijíždíme komplet promočení. Chvíli mám pocit, že to byl takový naprd den, nic extra se nedělo akorát nám byla zima. Máme chuť to zabalit a jet domů. Pak ale Kuba zapálí oheň, já uvařím večeři a po večeři ještě dlouhou chvíli sedíme u ohně s hrnkem čaje v rukou. A najednou mám pocit, že tohle je ono, to jsou ty chvíle, na které budeme vzpomínat. Ty neobyčejně obyčejné momenty, kdy je vše tak, jak má být. Ne, domů ještě nejedem.
Jedeme dál na sever. Nemění se jenom počasí, ale i krajina. Ubylo jezer, lesy jsou řidší a konečně, konečně to vypadá jako rovinka. Po delší době zase jezdíme 90 kilometrové úseky bez větších potíží…
S Finskem se loučíme po 30 dnech jak jinak než nocí v laavu. Tohle laavu rozhodně patří k těm nejhezčím, přesto si nocování moc neužijeme. K ránu se budíme oba zimou a chvíli trvá, než se rozhýbeme a začneme zase normálně fungovat. Naštěstí, sluníčko a hrnek horké kávy jsou našimi parťáky. Přesto mě tahle noc poznamená a celou cestu do města Tornio k hranicím se Švédskem přemýšlím, že jestli je mi zima už tady, co budu dělat tam za polárním kruhem…? Rozhoduju se nic nepodcenit a v posledním městě na finské straně kupuji tzv. termofor neboli hot water bottle. Ok, jsem klidná, můžeme pokračovat…
