První den ve Švédsku je studený a mokrý. Kolem poledne, celí prochladlí, se definitivně vzdáváme myšlenky, že bychom mohli dneska někde stanovat a místo toho hledáme jinou možnost. Do kempu, kde by měly být k dispozici i chatky přijíždíme mokří na kost.
Majiteli je při pohledu na nás hned vše jasné. Dostáváme klíčky od chatky a ještě nám dává slevu. Asi je mu nás líto. Přesto mu to nedá a ptá se, kam máme namířeno. Na sever, k Abisku a pak na Lofoty. „Tak to jste tady pozdě. Tam nahoře už bude sněžit. Je po sezóně….“
Tváříme se, že víme, do čeho jdeme, ale ve skutečnosti nás to trochu znejistí. Celý večer mi v uších zní ta jeho slova. Nečekali jsme, že by podzim, natož zima mohli přijít tady na severu tak brzo. Vždyť ještě není ani konec srpna…

Když se ale druhý den budíme do celkem slunečného rána, chmury jsou zažehnány. No co, v nejhorším případě budeme častěji spát v nějakém ubytování. Sedáme na kola, slavnostně překračujeme 66. rovnoběžku neboli Polární kruh a míříme na sever.

Nakonec to s počasím není tak horké. Teda „studené“. Pár nocí trávíme u Urpa, Warmshower hostitele, kterému pomáháme přestěhovat celý barák a ještě si u toho vyzkoušíme jízdu v jeho velomobilu (to je takové opláštěné lehokolo, sice se tím dá jezdit až 50km/h, přesto asi zůstaneme věrní svým kolům).

Pár dalších nocí teda přespáváme v chatkách nebo hostelu, ale když se konečně dostáváme do Národní parku Abisko, počasí se zase umoudřuje. Po sněhu zatím ani památky, teploty kolem 10°C, svítí sluníčko, mírně pofukuje a celkově je to takové to pravé podzimní počasí, které máme nejraději. Opouštíme naše kola a jdeme se na chvíli courat po kopci, odkud jsou nádherné výhledy na temně modré jezero pod námi, sluncem zezlátlé stromy a skály zformovány ledovci… Odpoledne sedáme znovu na kola a projíždíme začátek Kungsleden neboli Královské stezky. Oblíbený asi 440km dlouhý hikový trail. A když říkám hikový, myslím tím opravdu hikový. Kličkujeme mezi kameny a kořeny, někdy pěšinka mizí úplně a nahrazují ji úzké dřevěné lávky. Baví nás to, přesto i ty čtyři kilometry do prvního kempu a zpátky (dál nemá cenu s natěžko naloženými koly jezdit) nám dávají celkem zabrat a představujeme si, jaké by to bylo pro změnu hodit na záda batoh a šlapat pěšky. Anebo v zimě na skitouringových lyžích:-)

Ale jedeme dál. Na hranice s Norskem už je to z Abiska kousek a Lofoty už jsou co by kamenem dohodil. Poprvé koukám na předpověd počasí. Zítra déšť, pak asi týden jasno a bez srážek. Natěšeně začínám plánovat trasu, i když mě Kuba uklidňuje, že počasí se v Norsku může kdykoli změnit. Ale asi jsme děti štěstěny, protože předpověď opravdu sedí.

Třetího září přijíždíme do Narviku, naše první zastávka v Norsku, ale hned ráno jedeme dál. První dva dny zůstáváme na pobřeží. A dobře děláme. Projíždíme kolem Efjorden a Tysfjorden. Fjordy známe už ze Zélandu ale to, co vidíme tady, nám bere dech. Obrovské kusy skal vybroušené dohladka do zvláštních tvarů, průzračná voda a nebe bez mráčků. Prostě nádhera. Ještě na trajektu z Bognes do Lödingen se naposledy otáčím, abych se ještě jednou pokochala tím pohledem a pak už koukáme dopředu. Před námi už jsou souostroví Vesteralen a Lofoten.

Z Lödingen míříme nejdřív zpátky na sever. Jednak se chceme co nejvíce vyhnout přeplněné E10, cesta, která není zrovna „cyclist-friendly“ a tunelům s ní spojené a druhak si to tady chceme trochu užít, když už máme tohle výjimečně krásné podzimní počasí. Po méně frekventovaných cestách dojíždíme až do městečka Sortland, které je nejsevernějším místem, kam zajíždíme a vlastně nejsevernějším bodem celé naší cesty. Hurá, odteď už jenom dolů:-).

Protože teploty jsou tady na ostrovech celkem přívětivé a to hlavně díky teplému Golfskému proudu, nic nám nebrání každý den stanovat. Ať už v placených kempech nebo ještě lépe někde nadivoko. Jedním z takových míst je přístřešek u osady Grunnför. Někdo tvrdí, že je to věž pro pozorování ptáků, jiní zas, že je to přístřešek pro cyklisty. Především to ale je skvělým místem, odkud se dá, při troše štěstí (tím myslím dostatek tmy a bez oblačnosti) pozorovat polární záře. A my to štěstí máme. Kolem půlnoci mě Kuba tahá ze spacáku a o minutu později už stojíme u prosklené stěny a zmůžu se jenom na všeříkající „wow“. Jo, realita je trochu jiná, než na fotkách, zelená barva většinou není tak zelená, ale stejně je to moment, na který nezapomenu. Což se znovu potvrdí o dva dny později, když kempíme na vyhlídce u města Leknes. Tu noc je záře silnější, celé nebe se vlní já mám v jednu chvíli pocit, že nám nebe musí už už spadnout na hlavu…

No, nebe naštěstí nespadlo a před námi je poslední den na Lofotech. Možná už jsme trochu utahaní anebo přesycení dalšími a dalšími fjordy a roztomilými rybářskými vesničkami, možná je to tím, že je dnes trochu zataženo a tak paradoxně místa na úplném konci Lofot, která patří k těm nejvyhledávanějším, nás nechávají chladnými a nechápeme, co tady všichni fotí, když pár dnů zpátky jsme viděli mnohem hezčí místa. A pak se zastavíme někde na krajnici u cesty, protože si musím zavázat tkaničku nebo tak něco a jen tak mimoděk se ohlédnu. Sluníčko zrovna na chvíli vykouklo zpoza mraků, a i když jsme podobných výhledů za poslední dny viděli spousta, krása toho okamžiku mě znovu dostává, jako bych to viděla poprvé a na rukou mi naskakuje husí kůže…

Přesně jak předpověď hlásila, osmý den se začíná počasí kazit, je chladno, fouká a poprchá. Nejvyšší čas popojet na jih. Z přístavu Moskenes jedeme trajektem zpátky do města Bodö, odkud ještě ten večer bereme vlak do města Trondheim. Ještě než usnu na nepohodlných sedačkách, v duchu si představuji, jak to bude „tam dole 500km jižněji“ super a teplo. Že jsem se nemohla více mýlit mi dochází hned další den, ale to je zas jiný příběh.

One thought on “Za polárním kruhem”

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: