Hele a nebojíte se?
Tuhle otázku slýcháme docela často a většinou ve zkratce odpovídáme něco jako: Hm, ani ne, možná trošičku… Spiš nejistota? Ale dobrý… Jak by ale vypadala odpověď, kdybychom na ni měli více času?
V prvé řadě je třeba ujasnit, že teď píšu za sebe (Daška). Jednak nechci mluvit za Kubu a jednak tak nějak víceméně tuším, že on je v tomhle docela v klidu. Já se naopak (obecně řečeno) bojím docela dost. A často.
Jedním z mých strachů je strach z výšky. Bojím se výšek a jakéhokoli rychlejšího pohybu (pádu) z výšky směrem dolů – lyžování v prudkém svahu, obtížný krok při lezení v exponovaném místě, slaňování, skoky do vody, jízda na kole z kopce v terénu apod. Je toho hodně. Podle stupně případného rizika pádu nastupuje bušení srdce, obtížné dýchání, pláč až neschopnost pohybu. Beze srandy. Tímhle vším už jsem si několikrát prošla.
Většinou pomůže, když si po několika (desítkách) minutách uvědomím, že se musím uklidnit, a že už jsem něco podobného někdy zvládla a nic mi nehrozí. Tak jako tak se musím přes toto klíčové místo dostat nebo něco udělat a začnu zase logicky uvažovat. Nebo slezu z kola, nechám se spustit zpátky na zem apod.
Předpokládám, že tyhle situace nastanou i na naší cestě, protože jízda v technickém terénu není mou silnou stránkou. I proto jsem se zúčastnila 5-týdenního kurzu jízdy na horských kolech – Mission Wow, který byl věnovaný pouze holkám. Nabírání zkušeností je totiž asi to nejlepší, jak se dá s takovým strachem pracovat. S přibývajícími zkušenostmi získávám sebedůvěru a odhodlání posouvat své hranice.


Druhým typem strachu je strach z neznámého a nejistota s tím spojená. Když slyším v noci divné zvuky venku nebo když jdu někam, kde to neznám a nevím, co mě čeká. Bojím se všeho, co si nedokážu přesně naplánovat. Někdy je to jenom okamžik, svíravý pocit, který je za pár sekund vystřídán jiným. Jindy nemůžu dlouho usnout, jsem úzkostlivá nebo nad tím přemýšlím celou cestu, co někam jdeme a napjatě čekám, co bude.
V těchto situacích si musím v první řadě zkusit pojmenovat, čeho se tak bojím. Často si pak uvědomím, že většinou existuje nějaké řešení jak to zvládnout, protože už přece mám podobné zkušenosti. Nebo si naopak řeknu, že se není vlastně čeho bát, že může být hůř a tohle je v porovnání s tím docela maličkost.
Velice inspirativní byl v této otázce rozhovor s horolezcem R. Messnerem, který jsem nedávno poslouchala. Mimo jiné říkal, že pokud má strach, vezme si všechny své zkušenosti, znalosti a sílu a postaví to proti tomu strachu. A pak se ten strach zmenší…
Celá ta naše cesta se tak částečně stává jakousi mou autoterapií. Nutí mě zlepšovat své dovednosti a hledat své limity. Zároveň mnohé situace teď zvládám s větším klidem, protože si uvědomuji, že můžou nastat náročnější chvíle.
A proč to všechno píšu?
Abych přiznala (sobě i okolí), že se bojím a určitě se budu ještě hodně bát, ale zároveň ukázala, že se strachem se dá pracovat.
Abychom si uvědomili, že určitá míra strachu je přirozená a důležitá. Ale stejně tak je důležité se umět v pravou chvíli uklidnit a začít jednat.
Na závěr zde uvedu dvě inspirující myšlenky, které mi pomáhají:

„V hlavě plné strachu není místo na sny.“

„Když se dokáže uklidnit oceán, tak ty taky.“

Jak jste na tom se strachem vy?

2 thoughts on “O strachu”

  1. Mám ráda cestovatele, budu vám držet palce a už teď se těším na každou zprávu!
    Moc hezká úvaha!

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: