Je tomu už dva týdny, co nám sem na Zéland doputoval balíček s brašnami z Acepac. Ale až nyní nastal čas na první testování. Máme prodloužený víkend a předpověď slibuje docela pěkné počasí. Kam ale vyrazíme? Po chvíli přemýšlení vyhrává jeden z tzv. Great Rides – Alps 2 Ocean Cycle Trail. Nemáme bohužel čas na celý trail, který trvá 4-6 dnů a vybíráme proto jenom údajně nejhezčí části: Twizel – Lake Ohau – Omarama.
S balením na kolo ještě nemáme moc zkušeností, takže pro jistotu začínáme balit už v úterý večer. Naštěstí toho na dva dny moc nepotřebuje a všechno jde podle plánu. Ve středu se budíme do zataženého rána, ale aspoň neprší. Naskládáme brašny do auta, přiděláme kola a vyrážíme.
Do Twizel přijíždíme kolem 10 dopolední a upřímně, z vyhřátého auta se mi vůbec nechce. Je chladno a nízká oblačnost, ale nápad, počkat v autě dokud nebude hezky a teplo, překvapivě neprochází. No nic, je čas na hraní si s brašnami. Skoro dobrou hodinu nám zabere zapnout všechny popruhy a zipy, jedno testovací kolečko po parkovišti, jestli všechno drží na svém místě a pak hurá vyrážíme…do nejbližší kavárny. Přece jen nám z toho trochu vyhládlo.
Řádně posilnění konečně vyjíždíme. Prvních 20km je převážně rovinka kolem kanálu z jezera Ohau. Kola šlapou jak hodinky, oblačnost se začíná rozpouštět a my s Kubou se usmíváme na všechny strany. Ani se nenadějeme a jsme u jezera. Opouštíme zpevněnou silnici a začíná nejhezčí část dne. Trasa (cca 10km) nyní vede po singletrailu kolem jezera. S každou další zatáčkou se nám otvírají nové a nové výhledy, po mracích už skoro není ani památky a my jsme unešení. Posledních 5km vede opět po silnici, ale provoz je tady veškerý žádný a po chvíli zastavujeme u cedule označující kemp u přilehlého menšího jezera Middleton. Rozhodli jsme se nocovat v kempu, i když kousek dál stojí útulná lodge lákající svým vyhlášeným tříchodovým menu na večeři. U nás však zvítězila touha vyzkoušet nový stan, karimatky a vařič na benzín.
Stavění stanu i nafouknutí karimatek jsme si naštěstí vyzkoušeli už doma, takže tahle část proběhla bez potíží. Chvíli jen tak ležíme, užíváme si komfortu nafukovaček, ale po chvíli usoudíme, že je čas na čaj a posléze i večeři. Kuba se chopil vařiče. Já vše raději sleduji z úctyhodné vzdálenosti. Napumpovat, pustit ventilek, zapálit. Nejdřív to zní jako start raketoplánu, posléze vidím šlehající plameny a ticho. Tak znovu: napumpovat, hukot, plameny, chvíli to vypadá, že plamínek hoří tou správnou intenzitou a nic, sfouknuto. Kuba se nevzdává a jde pro pohozenou pneumatiku, aby ji použil jako závětří. Zapálit, smrad spálených chlupů, hukot, plameny a nic. Takhle to pokračuje ještě chvíli, leč bezúspěšně. Po více než půlhodině snažení nám došel benzín a voda v hrnci není ani horká. Nezbývá nic jiného než to sbalit, sníst jednu raw kuličku a v sedm zalézt do spacáků a spát.
Ráno nikam nepospícháme. Snídaně bez vařiče se nekoná takže rovnou začínáme balit. Se zmrzlými prsty (je půlka zimy) to jde ztuha, ale po hodince máme hotovo. Navíc nás popohání vidina možnosti snídaně v Lake Ohau Lodge. Šlápneme do pedálů a za chvíli jsme tam. Jsme zachráněni. Od snídaně jim zbyly nějaké tousty s džemem, kterých můžeme sníst kolik chceme. K tomu kafe a měkké sedačky s úžasným výhledem na jezero a Mt. Cook.
Pak už je nejvyšší čas vyrazit. Čeká nás přibližně 45km převážně na singletrailu. První třetina je jenom dokopce. Sluníčko peče a my postupně odhazujeme oblečení a přehazujeme na lehčí a lehčí převody. Problém nastane, když chci přehodit zpátky. Páčka funguje, ale řetěz se ani nehne. Dojíždím Kubu a říkám, že asi máme první závadu. Zkoušíme všechny možnosti, kde by mohl být problém a nakonec to Kuba nějakým záhadným způsobem (o kterém ani on sám nemá ponětí) zase zprovozní. Na nejvyšší bod dnešní trasy už je to jenom kousíček a pak nás prý čeká už jenom dlouhý sjezd.
Ze začátku to sviští rychle, ale jakmile se dostaneme trochu níž, rapidně zpomalujeme. Vystrašená kontroluji, jestli nemám píchnuto. Nemám, šlapeme dál. A šlapeme i z kopce. To není možné, kontoluji brzdy, jestli tam něco nedře. Nedře. Celý problém je v podmáčené měkké půdě, která se ale na první pohled jeví jako suchá. Suneme se rychlostí šneka, hladoví a s náladou na bodu mrazu. Po nekonečené chvíli se dostáváme ke staré stodole, dáváme si pozdní oběd a nálada se pomalu zvedá. Teď už to bude jenom šotolina skoro až do Omarama. Stačí minuta a jsme zase vysmátí. Po zpevněné cestě fičíme jak draci a užíváme si tu rychlost, o které už jsme ani nesnili.
K hlavní cestě dorážíme krátce před západem sluníčka. Zkoušíme ještě chvíli stopovat zpátky do Twizel, ale nemáme moc štěstí. Rozhodujeme se proto dojet na kolech ještě posledních pár kilometrů až do centra Omarama, kde přespíme v kempu a na stop vyrazíme až v pátek ráno.
V pátek poledne konečně sedíme zpátky v našem autě. Jsme unavení, ale spokojení. Celý výlet nám dal docela zabrat, ale získali jsme zkušenosti k nezaplacení. Z nových brašen, stanu i karimatek jsme nadšení, jen se musíme pro příště více skamarádit s vařičem. Máme na to necelé dva měsíce. Stihneme to?
