Po dvou odpočinkovějších dnech v bambusových chatrčích je zase čas na nějaké kopce. Je čtvrtek 23.10 a naším dnešním cílem je Národní park Huai Nam Dang a kemp v nadmořské výšce 1700m. Čeká nás docela slušné stoupání a tak vyrážíme brzo. Ke vstupu do parku přijíždíme lehce splavení kolem poledne. To nejšťavnatější stoupání ale teprve přichází.
Když po nekonečné hodince tlačení kol konečně vidím šipku „Vyhlídka“, mám obrovskou radost. Radost se ještě znásobí, když na plakátu vidím tu nádheru, co nás tam má čekat. Poslední kopeček, zatáčka a…. a mlha. Mlha a mraky všude kolem. No nic, jdeme se ubytovat do kempu. Moc jsme toho od označení „kemp“nečekali. Možná nějaký plácek a záchod? No, rozhodně ne kemp s kapacitou pro cca 900 lidí a už vůbec ne tu spoustu kempu chtivých Thajců všude kolem. Funguje zde i půjčovna veškerého vybavení a pro ty nejlínější, jsou tu už rovnou postavené stany. Lehce opaření projedem kemp a vzhledem k tomu, že kemp je opravdu obrovský a kempovací sezóna asi ještě není v plném proudu, hravě najdeme místo, kde jsme úplně sami. Když si uvaříme čaj a na chvíli se rozpustí mraky a my vidíme až do Myanmaru, nemůžeme být spokojenější.
Ráno je zase zataženo tak to neprotahujeme a fičíme dolů. Jak už jsme naznačili minule, Thajci se se sklonem cest moc nepářou a na pěti kilometrech sklesáme 500m. Když se cesta konečně trošku narovná, začneme si užívat skvělý sjezd po jílovitých cestách mezi sady plných pomerančů. Ten den končíme v malé vesniččce, kde máme skvělé ubytko v roztomilých chatkách a užíváme si (naštěstí už po střechou) první tropický liják.
Co se týče hledání ubytování – většinou se spoléháme na strejdu Google v kombinaci s weby booking.com nebo agoda.com. Den nebo dva předem hledáme, kde a za kolik by se dalo spát a většinou něco slušného vždycky najdeme. Ideálně kolem 300 – 500 TBH/noc. A podle toho potom případně volíme trasu.
Další den a další národní park. Tentokrát Chiang Dao NP se stejnojmenným městečkem na druhé straně kopce. Počasí se mírně zlepšilo, takže si cestou užíváme výhledy na okolní hory, které trochu změnily svůj charakter – z džungle tyčící se vysoké vápencové věže. Omámení krásou sjíždíme dolů a pak hladově zaplouváme do vyhlášené restaurace Nest, kde servírují prý nejlepší jídlo v Thajsku. Oproti smažené rýži nebo nudlím je to příjemná změna. V Chiang Dao nakonec trávíme ještě jeden odpočinkový den, abychom mohli prozkoumat místní krasové jeskyně, trhy a kavárny a taky konečně vyprat.
V pondělí se definitivně rozhodujeme, že změníme směr a jedeme na východ přes další národní park do města Phrao. Cesta není moc náročná (anebo jsme si už na ty kopce zvykli?) a po poledni jsme na místě. Už klasicky vedou naše první kroky do nejbližší restaurace a s plným břichem se jdem ubytovat do penzionu. Před setměním na večeři a kolem deváté padáme únavou do postele. Nudný život dvou bikepackrů:-)
Z Phrao se přesouváme do města Chai Prakarn, kde dokoupíme zásoby jídla (nudle a sušenky) a vyrážíme na dva dny do hor. První den měl být do kopce, ale to, co nakonec vidíme, je mazec. Po cca 15km se cesta zvedá do takového sklonu, že zastavuji každých třicet kroků na vydýchání. Plazím se závratným tempem 2,5km/h a jediné, co mi brání v tom hodit kolo do příkopy, jsou řidiči a pasažéři v projíždějících autech a motorkách, kteří povzbudivě troubí, usmívají se a ukazují zvednuté palce. Po cca 3hodinách naštěstí naše trápení končí a my jsme nahoře v necelých 1800m n.m., kde je vstup do Národního parku Doi Ang Khang a zároveň náš kemp. A my jsme z kempu opět nadšení. Máme výhled na město pod námi, ale také na Si Lanna NP, kterým jsme projížděli předchozí den, a v dálce Chiang Dao NP.
Jako bonus nás ráno čeká nádherný východ slunce a pak už je nejvyšší čas nabalit kola a vyrazit do vesnice Ang Khang. Ta je současně takovou botanickou zahradou a ubytovacím resortem. Dáváme si druhou snídani/oběd, nakupujeme nějaké oříšky, ovoce a čaj z místní produkce a šlapem zase nahoru až do vesničky Nor Lae, která je domovem kmene Palaung – jeden z mnoha tzv. Hill tribes sídlicích v okolních kopcích.
Pomalu projíždíme a fascinovaně sledujeme místní ženy v barevných šatech až se dostáváme za vesnici, kde naše cesta bohužel končí. Ozbrojený voják na nás jenom mává jakože ne, že tam je Myanmar. Hraniční přechod je pouze pro místní. Škoda, cesta, kterou jsme chtěli sjet dolů do města Fang vede po hranici asi jen 2km. Nezbývá než se otočit a šlapat zase zpátky nahoru. Rozhodujeme se, že nemá cenu nikam spěchat a zůstáváme ještě jednu noc ve zmíněném kempu.
Další den si užíváme sjezd zpátky dolů do Chai Prakarn a malými vesničkami až do městečka Thaton, kde si rovnou zamlouváme ubytování na dva dny a těšíme se na pořádný odpočinek.
