Hranice jsou zvláštním místem. Takové území nikoho, kde platí vlastní pravidla. A všemu vévodí většinou neadekvátně obrovská budova, jejíž účel je jednoduchý – nahnat strach. Což se ji v mém případě daří. A nejinak tomu je když 4. ledna kolem poledne přecházíme hranici mezi Laosem a Vietnamem. Je zataženo, poprchá a začíná nám být chladno. Však jsme taky vystoupali do 740m n.m. Nervózně čekám, co se bude dít. K našemu překvapení ale jde všechno hladce. Úředník chvílí zápasí s našimi e-vízy, ale po chvíli opouštíme hranici s razítky v pasech a čeká nás asi 40km zkopce až do téměř 10m n.m.

Nevím, proč jsem si myslela, že Vietnam bude, aspoň na pohled, více prosperující země než Laos. Sice stále netuším, jaká je ekonomická situace země, ale minimálně v jedné věci mám po pár metrech jasno – rozdíl mezi stavem silnic tady a v Laosu není nikterak velký. Cesty jsou místy úplně stejně zablácené a rozkopané. Naštěstí to není nic hrozného, co by naše kola nezvládla.

Taky jsem si naivně myslela, že jakmile sjedeme dolů z kopců, bude zase teplo a hezky. Bohužel, první větší město Pho Chau nás přivítalo nízkou oblačností a mrholením. Společně s únavou, hladem a šílenou dopravou to je jenom krůček k trudomyslnosti. Naštěstí si to dobře uvědomujeme, takže zmobilizujeme síly, najdem bankomat, koupíme sim kartu s daty a vyhledáme nejbližší restauraci. S plným břichem je svět zase v pořádku.

S ubytováním první noc ve Vietnamu se nám poštěstilo. Majitel mluví anglicky, ukazuje nám, kde se najíst a pomáhá nám si objednat, a na oplátku nám další večer zorganizuje hodinu angličtiny. Kde ale my jsme v roli učitelů a žáky je skupina asi 15 vietnamských dětí ve věku 6-11 let.Vše se odehrává v restauraci za dohledu nadšených rodičů. Trochu se v tom plácáme, ale baví nás to a děti, zdá se, taky.

Plán na další dny je jasný. Ho Chi Minh Highway. Cesta spojující Hanoi a Ho Chi Minh City (neplést s HCHM trailem, který je převážně v Laosu). Naštěstí to není dálnice v pravém slova smyslu. Jedná se o dvouproudovou cestu vedenou převážně menšími vesnicemi. Na rozdíl od Highway 1, provoz není nikterak šílený. O cestu se dělíme s buvoly, motorkářema a sem tam s velkými náklaďáky. Všichni nadšeně troubí, což nás někdy vytáčí a máme chuť na ně zařvat něco nepěkného, ale jinak cesta hezky ubíhá.

Počasí se zlepšuje a spolu s ním i příroda kolem. Po třech dnech dorážíme k národnímu parku Phong Nha. Projíždíme mezi vápencovými horami, sluníčko peče ale já mám husí kůži. O tomhle jsem snila. Takhle vypadala naše cesta v mých představách. Nádherná příroda kolem, usměvaví lidé mávající na pozdrav, malé vesničky, všechno je úplně dokonalé. I kdyby teď náš výlet skončil, budu spokojená.

Výlet ale naštěstí nekončí. Ubytováváme se v Phong Nha a další den vyrážíme prozkoumat park a místní jeskyně. Počasí se opět razantně mění a přes noc teplota klesá o 20° na pouhých 10°C. Na krásu parku to ale nemá vliv. Zpátky do ubytování přijíždíme ale úplně promrzí a promočení a zvažujeme co dál. V takových podmínkách se nám nechce pokračovat kopcovitým vnitrozemím a tak volíme variatnu B a další den míříme k pobřeží, kde by to mělo být o chlup lepší.

No, ani tady není počasí žádná hitparáda, ale minimálně je to placka a máme vítr v zádech. Z výhledů toho následující dny moc nemáme, za zmínku ale stojí návštěva Vinh Moc tunelů. Jedná se o podzemní systém, který sloužil pro vesničany jako úkryt při bombardování během Vietnamské války. Měli tam všechno, co potřebovali, od operačního sálu po školku. Při procházení stísněnými tunely se v nás mísí pocity lítosti a smutku, ale taky obdiv a úžas nad lidskou pracovitostí a touhou přežít.

Do Hue, prvního většího turistického města kousek od pobřeží dorážíme 14.ledna. Dáváme si den volno a máme důvod slavit. Jsou to přesně tři měsíce, co jsme opustili náš druhý domov ve Wanace. Za ty tři měsíce jsme se toho už hodně naučili. I když se náš život teďka zdaleka nepodobá tomu, co bylo předtím, díky několika „pravidlům“, které tak nějak samy vykrystalizovaly, si to pořád užíváme:

  1. co si budem povídat, jídlo je základ. Už víme, že se musíme najíst dříve, než nám vyhládne. A že bez pořádné snídaně to nejede.
  2. nikam nespěchat. Rozhodně ne tady v Asii. Dáváme si přestávku cca co dvě hoďky, i když se necítíme úplně unavení. Jezdíme něco mezi 30 až 80km za den s volným dnem minimálně jednou týdně.
  3. hodně si povídat. O tom co vidíme, co si myslíme, jaké máme sny a představy. Díky tomu nám i někdy nezáživná cesta příjemně ubíhá.

Moc se těším na další měsíce. Na ty dobré i na ty těžké dny, díky kterým se naučíme zase něco nového o světě a hlavně o nás samotných…

2 thoughts on “Třetí měsíc na cestě”

  1. Amigos, pravděpodobně jste si už po třech měsících úplně navykli, ale dle mého máte těžiště kol extrémně vysoko. Musí být o to těžší (navíc třeba na rozblácených silnicích) ta kola ukočírovat. Nebo se pletu?

    1. Ahoj, težiště je určitě výše, ale celé kolo včetně brašen a věcí v nich váží 30kg. Polovina váhy je kolo samotné. Už jsme projeli hodně rozbité a rozblácené cesty a neměli jsme s nimi jako úplní novácci problém. Kola nám přijdou hodně stabilní ale nemůžeme to porovnávat s klasickými touringovými koly. Mimochodem, jsme nadšení z toho že můžeme v pohodě jezdit mimo asfaltky a dostaneme se tam, kde by se s normální silničkou hodně bojovalo.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: