Po odpočinku ve Vang Viengu jsme plní odhodlání, a tak vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Z města jedeme směrem na západ, k jeskyním a lagunám, ke kterým vyrážejí všichni turisté pobývající v přilehlém městě. My ovšem máme jiné plány. V mapách jsme objevili malou silnici stáčející se na jih přes džungli a pár odlehlých vesnic. Byla to úžasná jízda až do místa, kde široká cesta odbočila od čáry v mapě.

Okolí města Vang Vieng z ptačího pohledu

Když jsem si uvědomil, že už pokračujeme jiným směrem, zavelel jsem k návratu. Mapa nás ale vedla do vysoké trávy, pak do křoví, až se cesta nakonec úplně ztrácela. Daška začíná nervoznět. To byl pro mě signál o to více zachovávat chladnou hlavu a přemýšlet za dva. Navrhuji jet ještě jednou po vyježděné cestě, která se odkláněla od našeho kurzu a zjistit, jestli to nebude nějaká objížďka vytvořená místními. Jedeme 300m, 600m, 800m. Po kontrole mapové aplikace jsme úplně někde jinde, než bychom měli být. Vzdalujeme se od cesty naznačené v mapě. Daška o to více znervózněla. Vracíme se znovu zpátky na místo, kde se cesta ztrácela v křoví. Víme, že musíme přejít řeku. Tlačím kolo do křoví a vysoké trávy, až si uvědomuji, že jsme zarostlém řečišti. Řeku slyšíme, ale nevidíme. Nemůžeme být daleko od tratě. Daška propadá úplnému zoufalství, ale i přes to má skvělý nápad. Máme poslední možnost, zkusit vyšlapanou pěšinku nedaleko podél křoví. Heuréka! Starý dřevěný most a na jeho konci pokračuje naše cesta. Já mám radost, zato Daška si udržuje svůj vystrašený výraz. Poslední hodinka ji pořádně vyšťavila a tak moc nemluví a rezignovaně tlačí kolo do kopce. Pokračujeme dál! Sotva jsme vytlačili kola do kopce, cesta se narovnala a my si užíváme sjezdy po tvrdé jílovité cestě skrz bambusové tunely.

Na další vesnici narážíme až za docela dlouhou dobu. Dřívější emoční vypětí se na Dašce podepsalo ve formě únavy a tak naše tempo pomalu ale jistě zpomaluje. Vítaným osvěžením před tím, než dorazíme zpět k hlavní silnici je brodění příjemně vlažné řeky. Konečně v civilizaci, míříme do námi vytipovaného ubytování. Je plno, sakra. Další ubytování je o 10 km dále ve městečku Hinheup. Daška šilhá únavou a hlady a proto je mou nejvyšší prioritou sehnat normální jídlo. Po pár kilometrech zastavujeme u stánku, kde nám dali polévku s nudlema. Občerstveni opět vyrážíme na cestu a užíváme si celou barevnou paletu západu slunce. Od žluté, přes oranžovou a temně červenou, až po úplnou tmu a jasně bílou zář našich světel. Devět hodin na cestě, to je asi náš nejdelší den v sedlech a zítra je Štědrý den.

Po náročném dni jsme se rozhodli, že chceme Štědrý den strávit v hlavním městě Laosu. Ráno míříme do 93km vzdáleného Vientiane. Za šest hodin je hotovo. Osprchovaní, se střechou nad hlavou a pizzou jako štědrovečerní večeři jsme oslavili naše čtvrté Vánoce mimo domov. Ty další už budou zase doma v Beskydech. Naštěstí pro nás se v Laosu Vánoce neslaví, čili jsem měl velkou šanci v následujících dnech sehnat nový řetěz a kratší představec. Proč jsem sháněl nový představec? Od Thajska mně začaly brnět dva prsty na obou rukách, což je odezvou špatného nastavení kola. Řetěz i představec se za dva dny ve Vientiane podařilo sehnat a vyměnit, a tak jsme mohi opět vyrazit. Na programu je čtyřdenní traverz k jeskyni Kong Lor, kde chceme oslavit příchod nového roku.

Samotný přejezd za moc nestál, první dva dny bylo zataženo a kochat se taky nedalo čím. Až třetí den se jelo mnohem veseleji. Na obzoru se objevily kopce a slunce opět začalo hřát. Třicátého prosince jsme dorazili do Spring River Resortu. Ubytování vypadá luxusně s vysmátým personálem ve stejnokrojích. Ještě aby ne, když je resort vlastněn Thomasem ze Švýcarska. Poslední den roku 2017 si užíváme pádlováním na loďkách společně s našimi novými kamarády Gerym a Maryou, kteří momentálně žijí a pracují ve Vietnamu a tady jsou na dovolené. Půlnoc společně s nimi a dalšími ubytovanými jsme přivítali u táboráku.

Jak se u nás traduje: Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nikam jsme nespěchali, na pohodu se sbalili a vyrazili na naši cestu přes jeskyni Kong Lor na její jižní konec. Jak to naneštěstí bývá, turisti jsou v očích místních často mylně považováni za chodící peněženky. Po zaplacení vstupu k samotné jeskyni si musíme ještě koupit lístek na loď. Ceník hovoří jasně: 1 osoba na lodi 110 tisíc LAK, 2 osoby na lodi 120 tisíc LAK a 3 osoby 130 tisíc LAKů. Po nás se chtělo 150 tisíc LAKů na loď s tím, že kvůli kolům musíme jet zvlášť na dvou lodích. Na otázku, proč bychom měli platit o 40 000 LAKů více za loď mi chlapík v okénku nedokázal odpovědět. Začala smlouvací hra, kdy se zvedá krevní tlak, srdeční tep, hlasitost mluveného slova a objevují se výbuchy smíchu zakončené kývaní hlavou nad celou absurdní situací. Laťka se zvedá vysoko, nabídka ze strany obchodníka: „150 000 kip nebo žádná loď.“ Daška celou situaci prožívá stejně, čakoliv smlouvám já. Moje odpověď zní: „Kdo chce mých 130 000 kip za loď.“ Chvíli je ticho, nakonec se zvedají dva řidiči lodí a ukazují směrem k jeskyni. Máme vyhráno, i když jenom na půl. Bereme na sebe risk, že se dostaneme na druhou stranu nebo se někde potopíme a nikdo o tom nebude vědět. Ačkoliv v prodejně lístků visely plovací vesty, nikdo se je nám po dohadování o cenu převozu neobtěžoval nabídnout.

Lezeme do otevřené tlamy zkamenělého tvora. Vstup do jeskyně je obrovský a já si připadám docela malý. Kola jsou naložena a my připraveni na jízdu. Zprvu nic nevidím, ačkoliv mám čelovku, oči si ještě nezvykly na temnotu kolem. Začínám si připadat nicotný a bezmocný, nemůžu absolutně nic, a k tomu začínám mít strach o Dašku. Je někde za mnou na druhé lodi a přes všechny zákruty uvnitř jeskynního systému se vidíme jenom dvakrát. Jaká úleva a radost se mě zmocnila, když jsem viděl první paprsky světla na druhém konci jeskyně! Na jižní straně jeskyně jsou stánky s občerstvením a výrobky místních obyvatel. Jsme plni dojmů. Jsme uneseni krásou a velikostí jeskynních dómů, otřeseni bezmocností, kterou jsme cítili na loďce, napumpovaní adrenalinem z jízdy v temnotě a z toho, že jsme to všechno přežili. Museli jsme si sednout a něčím ty zážitky zajíst a zapít. Teprve pak jsme se vydali hledat ubytování v přilehlých vesnicích. I když jsme vyčetli, že jsou zde něco jako penziony, nikde jsme nenašli žádnou oficiální ceduli, kromě jedné, která říkala, abychom zůstali přímo u místních v jejich domě. Nuže nastal čas se začít ptát, kde jsme mohli. Měli jsme štěstí. Když jsme projížděli vesnicí Phon Kham, z jednoho domu na nožkách na nás mává mladá dívka. Byla jí patnáctiletá Khom Phan, která se učí anglicky v místní škole.

Prvně jsme byli v rozpacích, neznajíc místních zvyků a přešlapávajíce na místě jsme složili pár naších věcí do rohu velké místnosti a šli se projít k řece. Za pět minut jsme byli zpět v našem dnešním domově. Chvíli odpočíváme, dopisujeme diáře a koukáme co se děje kolem. Venku se zešeřilo a příbytek se naplnil dětmi a ostatními členy rodiny. Abychom odlehčili atmosféru, vytáhnul jsem blok, pero a začal kreslit zvířata a anglicky je popisovat. Najednou se kolem bloku sešla celá rodina a hádala, co je co, navrhovala co nakreslit a ke kresbám přiřazovala laosská jména. Po večeři jsme byli počastováni laoskou whiskou Laolao, která mě posilnila natolik, že jsem se s bratrem od Khom Phan, mladým farmářem, pustil do porovnávání sil. Dali jsme si páku! Kdo si myslíte, že vyhrál? Na pravačku? Nerozhodně! Ani jsme se nehli z místa. Šla se testovat levá ruka. Tady jsem si nebyl jistý, ale i tak to bylo nerozhodně! Mladý farmář se poškrábal na hlavě a přišel se super nápadem, zkusíme se přetlačovat nohama! Tady ale byla převaha sil jednoznačná. Moje dříve vyběhané a nyní vyježděné nohy si hravě pohrály s laoskými párátky. Hodiny se posunuly a my se zároveň s milou rodinou začali chystat do postelí. Máme před sebou poslední tři dny v Laosu.

Ráno jsme moc nepočítali se snídaní, nicméně jsme dostali naservírováno podobné menu jako k večeři (nudle se zeleninou a lepivou rýži) a vůbec jsme si nestěžovali. Během snídaně jsme od Khom Phan a její maminky dostali na zápěstí přivázány bavlnky a byly za nás odříkány modlitby. Tento malý obřad má původ v jejich tradici obřadů Baci (běžně známé jako Sou Khuan), které se mohou konat při jakékoliv příležitosti. Sou Khuan by se dalo přeložit jako „volání duše.“ Laošané věří, že každý z 32 orgánů v lidském těle má svou duši a občas se nějaké duše zatoulají a proto se těmito obřady volají zpět, aby se tělo opět harmonizovalo a bylo dotyčnému přáno štěstí a zdraví. Když jsme se s Khom Phan a její rodinou rozloučili, vyrazili jsme do chladného rána a netušíli jsme, že to bude asi náš nejlepší den v Laosu. Projížděli jsme malými vesničkami bez odpadků, zdravili se s dětmi i dospělými a vše bylo tak, jak mělo být. Měli jsme obrovskou radost z toho, že jsme projeli i těchto 50 kilometrů po prašné cestě, v odlehlém údolí, kam zamíří jen málo turistů a poznali Laos takový, jaký kdysi byl. Prostý a krásný.

Tomuto zážitku se už jen těžko něco mohlo vyrovnat, ale i tak jsme byli další dny nadšeni z uměle vytvořeného obřího jezera severně od Nakai a vlastně i celé cesty až do města Lak Sao, odkud to je coby kamenem dohodil na hřeben dělící Laos od Vietnamu, kde naše putování po Laosu skončilo.

Statistika z Laosu:
Ujetá vzdálenost: 1004 km
Nastoupané metry: 9685 m
Nejvyšší dosažená nadmořská výška: 1419 m n. m.
Počet dnů v sedle: 25 dnů včetně 9 dnů volna
Nocí ve stanu: 0
Dešťových dnů: 0
Pády: Stále 2:2
Servis kol: Jakub vyměnil řetěz a představec

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: