Nucená přeprava našich kol mezi Thajskem a Laosem

Po byrokratických peripetiích na hranicích, 10. prosince kolem jedné odpoledne konečně vstupujeme na území Laosu. Úplně první dojmy? Více prachu na cestách, více mávajících dětí všude kolem a jízda vpravo (po více než třech letech ježdění vlevo). Jinak moc rozdílů oproti Thajsku nenacházíme. Zatím.

Abychom se aklimatizovali a taky trochu odpočinuli od bajkovaní, zvolili jsme pro následující dva dny plavbu lodí – tzv. slowboat, která nás přepraví po řece Mekong z pohraničního městečka Huay Xai až do známého města Luang Prabang. Jedná se o dřevěnou cca 30m dlouhou a 4m širokou loď, nebo lépe řečeno houseboat, protože rodina, která loď vlastní, v ní patrně i bydlí. I když se z plavby pomalu ale jistě stává hlavně turistická atrakce, stále je to skvělá příležitost, jak pozorovat obyčejný laoský život. Během plavby máme spoustu času sledovat místní a hlavně děti, jak si u řeky hrají, myjou se a perou prádlo. Pro většinu zdejších obyvatel je loď stále jedinou možností dopravy, takže několikrát během dne zastavujeme u břehu a stále někdo nastupuje a vystupuje. Sedíme přesně uprostřed. Vpředu místní, vzadu turisti, baťůžkáři. A i když by se na první pohled zdálo, že neexistují dvě rozdílnější skupiny, ve skutečnosti jsme všichni stejní – tak nějak různě polehávající jeden přes druhého, jíme, když máme hlad a pijem, když máme žízeň a koukáme na řeku a přírodu kolem…

Po dvou dnech plavby jsme unavení a rozbití ještě víc než na začátku a tak zůstáváme v Luang Prabang čtyři dny. Nehoníme se za žádnými památkami ani turistickými atrakcemi. Dochází nám, jak celý tenhle byznys s turisty (který vlastně začal už hned na hranicích) funguje. Místo toho hodně odpočíváme, jíme dobré jídlo a k večeru se procházíme po městě a trzích plných jídel a opravdu hezkých suvenýrů.

Jednu atrakci si ale nechceme nechat ujít. Vodopády Kuang Si. Zvlášť když z map vyčteme, že by tudy mohla vést naše trasa. Vyhlídli jsme si 9km dlouhý trek, který se normálně chodí s místními cestovkami, a z něj se pak napojit na hlavní cestu vedoucí dolů na jih. V sobotu tedy opět v plné polní a ještě s dvěma dánskými kamarády, které jsme potkali na lodi, vyrážíme k vodopádům, které jsou v reálu mnohem hezčí než na fotkách. Chvíli se zdržíme prohlídkou a po poledni opouštíme přilehlou vesničku a míříme kamsi do džungle. První 4km jsou po relativně dobré cestě, pak už je jen pěšinka. Po pár metrech se objevují větší kameny a kořeny ale stále nic, co bychom nezvládli protlačit. Kluky ale necháváme jet, jedou zpátky do Luang Prabang a bez brašen jsou rychlejší.

Chvílema se pěšinka narovnává a my si užíváme skvělý single trail přímo v džungli. Pak už jenom jedno menší stoupání… Byl to opravdu jenom malý kopeček přes suťovisko. Jít to pěšky, za 20minut je hotovo. Ne s 30kg těžkými koly. Trápíme se tam přes hodinu, kola dostávají zabrat a nám dochází síly… „Prásk“, slyšíme z vrchu pár metrů od nás výstřel z pušky. Rychle mi dojde, že jsme v lese, v kopcích, v cizí zemi a je už relativně pozdě odpolene. Okamžitě volám, že tady dole někdo je, schovávat se nemá cenu, to bychom to taky mohli schytat, žejo. Po chvilce se nahoře objevují dvě tváře. Nevypadají nijak překvapeně, ani naštvaně, vlastně vůbec nedokážu nic vyčíst z jejich tváří. Kývneme navzájem na pozdrav, náznak úsměvu, pomůžou nám vytlačit kola posledních par metrů nahoru a dál čistí pušku, jakoby se nechumelilo. Nevíme, co si o tom myslet a tak raději nemyslíme nic a spěcháme dolů. Cesta přes kameny dolů je snad ještě náročnější, ale víme, že už to není daleko. Ještě jedno malé sedýlko a je to. Po více než třech hodinách v džungli jsme konečně venku, vidíme, že cestička se rozšiřuje a kolem jsou zeleninové záhonky. V tu chvíli vím, že se konečně můžu rozbrečet, uvolnit to napětí a stres. A jak rychle ty slzy přišly, tak rychle mizí. Je třeba se zase dát dohromady. Sedáme na kola a fičíme po prašných cestách dál. Přemýšlíme, kde budeme spát, ale nic vhodného nenacházíme a tak nakonec volíme únikovou variantu a bereme to zpět směrem k Luang Prabang. Po celém dni a 55km jsme nakonec asi jen 4km od místa, kde jsme ráno začínali. Máme ale horkou sprchu a čistou postel, co víc si přát. Teď už taky víme, jak číst místní mapy a že to, co by v Thajsku byla široká cesta, je tady pouze pěšina a prašné cesty lze očekávat všude mimo hlavní tahy.

Jedeme do Kioukacham

Další dny volíme postup po hlavní cestě spojující Luang Prabang s hlavním městem Vientiane. Cest je obecně v Laosu málo a jiná možnost vlastně ani není. Jedná se o cestu s velkým převýšením, asi největším co jsme zatím dali, přesto velmi oblíbenou mezi cykloturisty. A tak netrvá dlouho a seznamujeme se Američankou Carolyn a s Wendy a Wilym, párem z Holandska. Všichni máme na následující dny víceméně stejnou trasu a i když každý volíme trochu jiný přístup, večer se scházíme v penziónech u večeře a sdílíme dojmy z cest.

Monotónní stoupaní nám naštěstí, mimo dechberoucí výhledy, zpestřují hlavně děti nadšeně volající Sabaidee!! pokaždé, když projíždíme kolem.V některých vesnicích vysoko v horách právě probíhájí oslavy nového roku zvané Nor Phe Chao a my tak máme možnost sledovat děti oblečené v tradičních barevných krojích a hrající hry podél cest.

Naše cesty s Carolyn a s Wendy a Wilym se po čtyřech dnech rozcházejí v městečku Vang Vieng. Zatímco oni pokračují dále na jih do Vientiane po hlavní cestě, my si tady ordinujeme volný den. Prohlídnout si městečko, pořádně se najíst a připravit se na další den v džungli…

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: