Z Hue, kde jsme si odpočali a oslavili náš třetí měsíc na cestách, se vydáváme na jiho-východ. Naše cesta vede podél pobřeží, abychom se vyhnuli nepříznivému počasí ve vnitrozemí. Míříme směr Hai Van Pass, sedlo, které získalo svou slávu po odvysílání jedné z epizod motoristického seriálu Top Gear britské televize. Daška se dočetla, že stoupání do sedla jsou příkrá, a že prý to má být makačka.
Cestou k sedlu také potkáváme další cyklocestovatelskou duši, Anne Helen z Quebeku. Po krátké chvíli zjišťujeme, že jsme se už jednou potkali. Bylo to v národním parku Pongh Nha, když jsme vycházeli z Paradise Cave. Tehdy jsme na parkovišti viděli pouze její kolo, na kterém jsme jí nechali naši samolepku. Daška s Anne Helen drží konverzační tempo, zatímco já si šlapu tak, abych měl dost času holky vyfotit v serpentinách. Stoupání do sedla se nám ale nezdá nijak hrozné, porovnáme-li ho s tím, co jsme si protrpěli v Thajsku. Pravda, že jižní strana sedla, kam sjíždíme se nám přijde místy prudší a taky delší.
Přijíždíme do města Da Nang, já říkám do města vystavěného ve jménu peněz. Samotné centrum je jako každé jiné velké město. Rušná doprava, kdy si v chumlu motorek připadáme docela ztraceni, není nic pro nás. Když se konečně vymotáme na okraj města, blíže pobřeží, nestačíme se divit kolik luxusních hotelů tady stojí, a kolik dalších se teprve staví. Připadáme si tady nepatřičně. Ani místní na nás nijak nereagují, když se po večeři procházíme ulicemi města. Tady se čeká na jiné turisty než na upocené cyklisty. Tady se čeká na bohaté Asijce z Jižní Koreje a Číny. Ještě, že tady nezůstáváme déle než jednu noc. Ráno se vydáváme dále na jih, do Hoi An, kde máme domluvený warmshower u Francouzsky Chloé.
Cestou se ještě zastavujeme v Marble Mountains (Mramorové hory), turistické atrakci, kdy každá z pěti hor/skal má představovat jeden z elementů života. Na skalách byl vybudován i budhistický klášter. Bohužel, místo pro nás ztrácí své kouzlo úměrně s počtem turistů. Slunce svítí a cesta do Hoi An utíká rychle. Chloé nás vítá s otevřenou náručí a spolu s námi první noc pohostií i cyklistický pár Rolling East a k tomu i pár kamarádů včetně Alexe, kterého jsme měli možnost poznat už ve Wanace na Novém Zéandu.
Hoi An pro nás znamená další zastávku potřebnou k regeneraci. Jsme na cestě tři měsíce, najeli jsme 4000km a naše těla si říkají o pozornost. I tak v odpočinkovém dni bereme kola a jedeme se projet po okolí. Počasí přeje a my toho chceme využít. To, že pořád jíme už asi nemá smysl zmiňovat. Jídlo ve Vietnamu je zkrátka boží! Projíždíme přes zeleninový ostrov ležící uprostřed řeky tekoucí do moře, pak po pláži a oklikou to bereme zpátky do našeho provizorního domova.
Počasí se mírně zhoršuje, ale to nám moc nevadí. Alespoň není v nulové nadmořské výšce takové horko a jede se nám dobře. Další zastávka na naší cestě zpět na Ho Chi Minhovu dálnici je vesnička My Son. My Son je zapsáno do seznamu Unesco památek díky svému areálu postaveném hinduisty v období mezi 7. a 13. stoletím. Chrámy postavené pouze s cihel bez použití malty bohužel byly válkou a časem docela poničeny, a tak z kdysi úžasného komplexu moc nezůstalo. Ale i tak jsme rádi, že se zde zastavujeme.
Za mlhavého počasí projíždíme mezi šťavnatě zelenými rýžovými políčky, pak stoupáme, abychom zase klesali do městečka s vytipovaným ubytováním. Bohužel máme smůlu. Hotel je obsazen, ačkoliv zeje prázdnotou. Paní domácí, která vypadá na 100 let nám lámanou angličtinou sděluje, že v ubytování má další den svatební hostinu a proto nám nemůže pomoci. Děkujeme a vydáváme se podívat po něčem jiném. Až napočtvrté máme štěstí. Penzion, který je v mapách od Google ale fyzicky neexistuje. Stojíme před ním, nevidíme žádnou ceduli a v tom se z vedlejší, nic moc vypadající kavárny se řítí Vietnamka ukazující, jestli hledáme nocleh. „Ano! Hledáme ubytování, za kolik je pokoj?“ Mluvím na paní anglicky a doufám, že mi rozumí. Na tlačítkovém telefonu vyťukává cifru 80000 vietnamských dongů. Mrknu na Dašku a oba kýváme na souhlas. V tom nás paní domácí doslova tlačí do temné uličky, ze které jsou vchody do jednotlivých chlívků, tedy pokojů. Parkujeme kola v zadní části domu, kde se také suší vyprané prádlo a v zápětí se jdeme podívat na náš pokoj. Postel vypadá čistě, nikde žádné okno a ve vedlejší místnosti je záchod a studená sprcha. Jakmile se úplně nastěhujeme do našeho pokoje a máme čas se trošku porozhlédnout, zjišťujeme, že stěny a dokonce i polštáře s povlečením jsou plesnivé. Takhle trávíme naši stou noc na cestách. Moc si z toho hlavu ale neděláme, víme, že další den vysvitne slunce a my budeme zase o kus dál.
První z následujících tří dnů nás vede podél systému vodních nádrží. Najednou si připadám jako v dětství, když mi táta ukazoval přehradu na Morávce v našich milých Beskydech. Snad od té doby mám rád všechny přehrady a vodní díla. Na chvíli se mě zmocňuje melancholie z dětství a zároveň radost z jízdy na kole v pěkném prostředí. Druhý den, už na Ho Chi Minhově dálnici, nás čeká pořádné stoupání, na které se posilňujeme dvojitou porcí vietnamských Bahn Mi Op La, čili bagetami se smaženým vajíčkem. Po snídani jsme připraveni a začínáme stoupat do sedla ve výšce 1108 metrů nad mořem. To je zároveň nejvyšší bod naší trasy ve Vietnamu. Sedlo leží na hranici dvou provincií a také v místě, kde se mění počasí. Sotva přejedeme na jižní stranu sedla a začínáme klesat, počasí mění svou tvář. Fouká nám do zad, opět svítí sluníčko a ráz krajiny se taky mění.
Třetí den této etapy je asi ten nejhorší z celé naší trasy Vietnamem. Jedeme stokilometrovou vzdálenost do města Kon Tum. Vzdálenost a profil trasy je v pohodě. Co není v pohodě je doprava, která na této části Ho Chi Minhově dálnici houstne. Každý z řidičů, který kolem nás projíždí, a to je jedno ve kterém směru, troubí. V tomhle jsou Vietnamci absolutně šílení! Pochopil bych, když zatroubím jednou ve smyslu – Bacha jedu. A projedu. Tady se troubí když se vjíždí do zatáčky, když se jí projíždí, a troubí se až do té doby než z ní vyjede. Mám pocit, že troubení Vietnamcům dává pocit nesmrtelnosti. Řekl bych, že to platí obzvláště pro řidiče dálkových autobusů. Autobusáci jsou schopni předjíždět nákladní auto i v zatáčce. Namísto, aby řidič zpomalil, tak začne troubit. Ne jednou taková předjížděcí situace pro nás končí tím, že zastavujeme v příkopu a spouštíme sprchu sprostých slov. Před západem slunce přijíždíme do města Kon Tum a absolutně vyčerpaní se ubytováváme.
Kon Tum se nám stává oázou klidu a balzámem na duši. Jsme rádi za luxus Hnam Chang Ngeh Hotelu, kde se cítím jako doma. Kon Tum nám připadá příjemně uvolněné a nikdo se nám tady nevnucuje. Navíc, když vypadáme bezradně, i když jen přemýšlíme kam půjdeme, někdo přiskočí a snaží se nám pomoc. Dalo by se říct, že tohle město jsme si zamilovali a pokud se ještě někdy do jižní části Vietnamu podíváme, Kon Tum určitě znovu navštívíme.
Jakmile se cítíme dostatečně odpočatí, vyrážíme na naši poslední etapu k hranicím s Laosem. Počkat s Laosem? Vždyť jsme měli jet do Kambodži. Díky podmínkám v našich vietnamských elektronických vízech můžeme překračovat hranice pouze na určitých hraničních přechodech. Nejbližší hraniční přechod do Kambodži je ale asi 400km daleko, severně od Ho Chi Minhova města. Proto jsme se rozhodli zajet opět do Laosu a odtud ze severu do Kambodže. Toto rozhodnutí nám dává příležitost prozkoumat oblasti, které bychom původně vynechali.
Kon Tum opouštíme severo-západním směrem a projíždíme turisticky opomíjené vesnice, kde teprve poznáváme pravou kulturu místní etnické minority. Vliv křesťanství a tradiční architektury se tady spojilo v něco, co bych opravdu nečekal. Jsem nadšený z kostela, jehož čelní strana připomíná klasický Rong house (Vysoký dům). Dále po naší cestě rozkrýváme tajemství všudepřítomných kořenů převážených v obrovských množstvích na nákladních autech sem a tam a skupovaných od místních vesničanů. Kořeny, jak jsme je začali s Daškou nazývat jsou kořeny Tapioky, důležitá součást vietnamské a laosské agrikultury. Z tapioky se tady vyrábí želé, dezerty a kdo ví co ještě. Taky míjíme políčka s cukrovou třtinou, kterou místní zrovna sklízejí. A nakonec, když se dostaneme daleko od hlavní silnice projíždíme stále se rozrůstajícími kávovými plantážemi. Připadám si opravdu jako malé dítě, které objevuje nový svět a říkám si: „Ahá, takhle vypadá kávový strom. A takhle cukrová třtina!“ Plný dojmů z nových vědomostí si navíc užívám rozbitou hliněnou cestu kolem národního parku Chu Mom Ray. To se bohuže nedá říct o unavené Dašce, kterou už přešlo veškeré nadšení a navíc ji začalo bolet břicho. Překrásné horké odpoledne ochlazuje příjemná průtrž černých mračen, které se nad námi vytvořily a to přesně v okamžiku, kdy znovu vjíždíme na asfaltovou cestu. „Hurá! Nebudeme vypadat jako prasata“.
Celá atmosféra deště a světla pozdního odpoledne byla magická, ale nějak si ji nedokážu úplně užívat. Posledních pár dní jsem rozladěný, unavený a s výkyvy nálady. Po třech a půl měsících na cestách se na mě podepisuje vyčerpanost. Většinu času jsem nesmyslně hnal před Daškou, stresoval o tom, kdy je potřeba nahrát nějaký příspěvek na Instagram a co všechno chceme vidět ve dnech našeho volna, aniž bych se opravdu zastavil a odpočal si. To se projevuje i na mých reakcích na Dašku, kdy na sebe pak vyštěknem, aniž by k tomu byl řádný důvod. Teď už víme, že je nejvyšší čas změnit náš přístup k celému posunu vpřed. Začínám tím, že nechávám Dašku určovat tempo na naší cestě do Laosu.
