Hobití Kraj

Hlavním důvodem, proč jsme se v městečku Matamata zdrželi dva dny, byl jednoduchý – právě zde v roce 1998 vznikly filmové kulisy pro Hobitín, ústřední městečko Kraje ze světoznámé trilogie Pán Prstenů. A my jsme si toto místo nechtěli nechat ujít. Tušili jsme sice, že půjde o velkou komerci. A taky že jo. Všude spousta turistů a stánků s předraženými suvenýry. Ale přesto to stálo za to. Celá vesnička je jednoduše kouzelná. Všechno je doladěné do posledního detailu a vy máte dojem, že Hobiti tu stále žijí, jen se právě na chvilku schovali.

Street art v Te Aroha

Řádně odpočatí v úterý 7. 11. vyrážíme na poslední část naší novozélandské etapy. Dnešním cílem je městečko Paeroa. Cesta vede z půlky po vedlejších cestách a z půlky po Hauraki cycle trailu, asi 55km a celkem rovinka, takže na místo bez větších potíží přijíždíme kolem 4 odpoledne. Vzhledem k tomu, že ve městě není žádný kemp, jsme rádi, že si nás dneska bere na starost Robin – náš další Warmshower hostitel. Po společné večeři přemýšlíme, jak správně rozvrhnout naše další dny. Na jednu stranu bychom rádi strávili více času na poloostrově Coromandel, který máme teď na dosah, na druhou stranu se náš čas krátí a my bychom měli dorazit do Auckland nejpozději v sobotu, abychom se vyhli víkendové dopravní špičce a zároveň měli dostatek času se přebalit a nachystat na přelet do Asie.

Západ slunce v Thames

Nakonec za nás rozhoduje počasí. Ve středu ráno leje jako z konve a my jsme rádi, že zrovna dneska máme střechu nad hlavou. Tím pádem nemá smysl zajíždět k Waihi a kolem oběda, kdy déšť ustává, vyrážíme rovnou do Thames. Cesta opět vede po cyklostezce, ale moc záživná není. Jedná se o bývalou železnici, ze které je nyní už jenom uzká štěrková cestička mezi farmami. O jediné zpestření se starají tzv. cattle stopy: zábrany pro dobytek, který nezvládne projít po úzkých trubkách v zemi. Když přejíždím ten den asi desátý cattle stop, nedávám úplně pozor, přední kolo při najíždění lehce povyskočí a já řidítkami šmrcnu na jedné straně plotu. To mě rozhodí, ztratím balanc a pak už jenom cítím jak brzdím levým ramenem o druhou stranu. Kolo končí na zemi a já volám na Kubu, ať se vrátí a pomůže mi se vymotat. Když zjistí, že se mi ani kolu nic vážného nestalo, začne se smát a po chvíli se musím smát i já. Muselo to vypadat fakt vtipně:-) V podvečer se ubytováváme v kempu v Thames a pro jistotu celý zážitek ještě zapíjíme skleničkou vína.

Oběd s vínem

Na čtvrtek máme naplánovaný další lehčí den. Poslední část cycklostezky do Miranda Hot Springs. I když stezka v podstatě teď kopíruje pobřeží, moře vidíme jenom zřídka. Vlastně vůbec. A v kombinaci se silným protivětrem to ubíhá docela pomalu. Naštěstí si vezeme s sebou dobrý sýr a zbytek vína z předešlého dne, takže odpolední část s plným břichem a ovíněnou hlavou je o něco veselejší. Do kempu přijíždíme dostatečně brzy, abychom si stihli vyprat a hlavně si užít termální bazén, který je přímo v areálu. Večer se definitivně rozhodujeme, že pro cestu do Auckland zvolíme pobřežní variantu a v sobotu, kdy je větší provoz, si zkrátíme cestu trajektem.

Společná fotka s Brazilci

V pátek ráno vyrážíme směr Maraetai, a když jsem včera brblala, že nevidíme žádné moře, dneska si to užívám a jedem prakticky celý den po pobřeží. A k tomu vítr do zad. Co víc si přát? Kolem poledne se potkáváme s brazilským párem, Felippe a Marian, se kterým jsme se potkali už ve Wanaka a nyní bajkují z Auckland směr jih. Prohodíme pár milých slov a jedeme dál. Když k večeru šlapeme poslední dnešní kopeček, chvíli nevěřím svým očím. Mezi domy najednou v dálce vidím Sky Tower, ikonickou vež v centru Auckland a po chvíli i další mrakodrapy. Páni, my to fakt zvládli. A skoro to ani nebolelo:-) Po chvíli jsme v kempu a asi jsme si nemohli přát lepší místo pro poslední noc ve stanu – kemp je na útesu s výhledem na Auckland. Když k tomu začne zapadat sluníčko a celá obloha se zbarví do oražova, nemáme slov.

Poslední kempování na Novém Zélandu

Když se ráno vymotáme z kempu a ujedeme prvních pár kilometrů, uvědomujeme si, že vlastně už jsme v Auckland. Minimálně doprava tomu odpovídá. Musíme ujet jenom cca 30km, abychom se dostali na trajekt, ale dává nám to zabrat. Cesty jsou úzké, bez krajnic a provoz velký. V jednu hodinu se konečně nalodíme a na mě padá únava. Po 45min jsme v centru a rovnou přesedáme ještě na jeden trajekt na severní část Auckland. Centrum města ani moc nevnímám a snažím se mobilizovat veškeré síly, abychom se co nejdřív dostali ještě trochu dál na sever, kde nás už čeká kamarádka Verča s rodinou. Když v pozdním odpoledni přijíždíme na místo, jsme oba úplně vyčerpaní, ale spokojení. Spokojení, že jsme to zvládli a ještě více, že proteď nikam nemusíme.

Ahoj a na shledanou Auckland

Následující tři dny věnujeme odpočinku, hraní si s malou pětiměsíční Emičkou a hlavně přípravám na přelet: rozkládáme kola, sháníme krabice a tašky na přepravu a dokupujeme nějaké drobnosti. Ani se nenadějeme a je úterý večer a my musíme na letiště.

Jakub, Veronika, Ema a Daška

Je kolem půlnoci, zavazadla máme odbavená a čekáme, až nám otevřou gate. Chtěla bych napsat něco hezkého o tom, jak moc jsme si (nejen) ten měsíc užili. Jak je Nový Zéland krásný i drsný zároveň a jak jsme šťastní, že jsme jej mohli po nějaký čas nazývat naším domovem… Ale nic smysluplného mě nenapadá. Asi je to všechno ještě moc čerstvé a mi vlastně asi ani nedochází, co děláme, co opouštíme a kam to vůbec jedeme. A asi je to tak dobře.

Haere ra, New Zealand!
Sawad-dee, Thailand!

PS. Pro milovníky čísel a statistiky:
1463km
29 dnů na kolech včetně 5 odpočinkových dnů
15 deštivých dnů
2 vyměněné řetězy
Pády 2:2 (Jakub:Daška)

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: