Původní plán byl projet Myanmar od hraničního přechodu Mae Sot/Myawaddy až nahoru k hranicím s Indii. Jenže. Po celou dobu, co jsme cestovali po Asii, jsme slýchávali různé příběhy, které se shodovaly v tom, že pro nezávislé cestovatelé je takřka nemožné překročit po zemi do Indie. Je potřeba speciální (a drahý) permit vydávaný cestovní agenturou nebo nejlépe být součásti organizované tour. Byl začátek únoru, byli jsme někde v půlce Kambodži a tedy nejvyšší čas začít to nějak řešit. V té době jsme se potýkali s únavou a nějakými žaludečními problémy a uvědomili jsme si, že na to prostě nemáme sílu ani chuť ani peníze. Nehledě na to, že když jsme se opravdu zadívali do mapy Myanmaru, potřebovali bychom minimálně další měsíc, abychom se dostali na kolech až k Indii. Další měsíc, který jsme neměli, pokud chceme být v Himálajích včas před letním monsumem. Takže co dál? Vynechat Myanmar a rovnou letět z Bangkoku? To se nám nelíbilo. Mrkli jsme na letenky, zjistili jsme, že se dá letět z Yangonu do Kathmandu a tím bylo vyřešeno. Chvíli nás mrzelo, že tím pádem neobstojíme našemu „příslibu“ dobajkovat po zemi z Asie až domů ale co už…

11. března tedy překračujeme hranice z Thajska do města Myawaddy a hned nás čeká menší kulturní šok. Takhle nějak si přestavuji takovou malou Indii: více prachu ve vzduchu, více odpadků, více lidí všude a více překvapivých pohledů. Stále je tady mnoho lidí s thajskými rysy ve tváři, ale také přibyly rysy indické, čínské a arabské. Asi poprvé vidíme takovou různorodost v rámci jednoho města.

Nebudu lhát, důležitou (ne-li největší?) roli v otázce, jestli se mi daná země libí nebo ne, hraje jídlo. Myanmar měl už slušně našlápnutou v Mae Sot (město na thajské straně hranice), kde jsme poprvé ochutnali místní kuchyni a byli příjemně překvapeni. A v Myawaddy se to jenom potvrdilo. Našli jsme takovou malou restauračku, nebo lépe řečeno „tea house“, řekli magické slůvko „Ta Ta Lo“, což znamená „vegetariánské“, sedli jsme si k jednomu z pidi stolečků a začli se dít věci. Paní domácí nám začala nosit jídlo. Nejdřív rýži a zeleninu, což by samo o sobě stačilo, pak barmskou specialitu – salát z fermentovaných čajových lístků a něco jako teplý cizrnový salát a na závěr zeleninovou polévku. Když si za celou tu hromadu řekli přibližně 5USD, nemohli jsme být spokojenější.

Naplánovat naši cestu do Yangonu nebyla žádná věda. V Myanmaru není povoleno spát jinde než v oficiálně zaregistrovaných hotelech a penzionech pro turisty (to taky vysvětluje cenu ubytování téměř trojnásobnou oproti zbytku JV Asie). Mrkli jsme do map, zjistili jsme, že ubytko je ve všech větších městech vzdálených od sebe cca 50-90km a vyrazili. Rychle nám došlo, že jízda po hlavních komunikacích není nic pro nás. Cesty jsou úzké, často rozbité a různě poslepované a hlavně, že místní řidiči milují troubení. Snažili jsme se proto každý den aspoň část trasy vést po vedlejších silnicích. Bylo to sice dál, zato horší cestou, ale odměnou nám byli nádherné scenérie a hlavně milí a usměvaví lidé, které jsme potkávali.

Jedno z nejmilejších setkání nás potkalo ale hned druhý den. Od kamarádů cyklistů jsme se doslechli o Su Su. Místní dívka, která si velmi ráda povídá s turisty a cyklisty obzvlášť. Společně s další cyklistkou Jin z Korei jsme tak zažili jeden z nezapomenutelných večerů plný jídla a milé konverzace. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o barmské kultuře a lidech a ráno nás čekala se snídaní a na závěr jsme s Jin dostali Thanaku. Speciální krém získaný z kůry stromu, který si nanáší barmské ženy, ale i muži na obličej. Slouží jako ochrana před sluncem a zároveň jako make-up. Když jsme opouštěli město Kawkareik a Susu, říkala jsem si, že i kdyby zbytek Myanmaru už měl být nudný, tohle za to stálo.

Naštěstí zbytek Myanmaru rozhodně nudný nebyl. Naopak. Střídaly se větší města i malé roztomilé vesničky. Několikrát jsme museli využít převozy přes řeky na malých dřevěných loďkách. Navštívili jsme posvátné jeskyně a viděli spoustu pozlacených pagod. Smáli jsme se s dětmi i jsme se občas cítili nesví ze všudepřítomných pohledů. Bohužel stupňující se horko, dlouhé vzdálenosti mezi městy a jídlo, které je sice velmi chutné, ale taky mastné, si vybralo svou daň. Jeden den jízdy před Yangonem jsem si musela vzít vynucenou přestávku. Moje střeva moc nespolupracovaly a já strávila jeden celý den jenom v posteli neschopná pohybu. Naštěstí se opět nejednalo o nic závažného a další den už jsme mohli, sice pomalu, vyrazit.

Poslední zastávkou byl Yangon. Bývalé hlavní město Myanmaru. Dorazili jsme tam po devíti dnech a těšili jsme se 4 dny odpočinku. Po celou dobu nás hostila Adriana, Slovenka žíjící v Myanmaru už druhým rokem, a bylo to skvělé. Díky ní jsme se v novém městě celkem rychle zorientovali, stihli jsme zařídit vše potřebné před odletem a ještě jsme měli dost času projít si hlavní památky jako je Sule a Shwedagon Pagoda i prozkoumat menší vesnice na vypůjčených motorkách.

V neděli 25. března jsme zalepili bedny s koly a veškerými našimi věcmi a vyrazili na letiště. Tímto pomyslně ukončujeme kapitolu Jihovýchodní Asie. Během těch cca 4,5 měsíců jsme, jak už to tak bývá, zažili spoustu hezkých i těžkých chvil. Vystřízlivěli jsme z počátečního nadšení a naučili jsme se vypořádávat s každodenní únavou. Stále se učíme rozpoznávat co je důležité, zbytečně se nestresovat a nepodceňovat komunikaci. Teď nás čeká zase něco úplně nového. Nepál, Himálaje, náš dlouholetý sen. A pak Indie. A my se těšíme jak malé děcka.

One thought on “Na skok v Myanmaru”

  1. Držíme palečky ať si ten sen v Himalajích splníte…jsme na Vás pyšní…

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: